Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Nevěř mi!
Úvodník: Papír je můj zpovědník, můj rádce a přítel. To jemu se svěřím se vším, co mě trápí, beze studu. To jemu mohu vypovědět všechny své úvahy. A pak ho schovám do šuplíčku ve stolku, ke všem ostatním papírům, dnům mého života. A když se mi bude chtít, tak ho přehnu a složím do obálky. Nadepíšu jménem, jež je mi drahé. Obálka teď skrývá všechnu mou lásku i všechny mé starosti:
Článek:
Ty, můj příteli, nalezený v nečekaném okamžiku, objevený ve chvilce citového tápání, nevěř mi, když ti tvrdím, že se s tebou nechci sejít. Chci, ale bojím se. Sebe, svých citů a tvých komplimentů, které mi přidávají na kráse.
Ty, můj roztomilý zpovědníku hříchů, jež byly a budou, jež se rýsují na obzoru mé duše, nevěř mi, když ti tvrdím, že po tobě netoužím. Toužím, ale zakazuji si to. To snad chápeš, kvůli všem okolnostem, kvůli mé a tvé rodině, kterých se každé naše setkání nepřímo dotýká.
Ty, můj pokušiteli, mé ztělesnění toužebných představ, nevěř mi, když ti tvrdím, že se s tebou nemohu pomilovat. Mohu, ale mám strach. Strach, že když to udělám, bude mě potom o to víc bolet, až si budeme muset říci: „Dost!“ A my si to budeme muset říci, jestliže nechceme, aby to bolelo lidi okolo nás.
Ty mi však stále věříš a já nevím, zda je to mé štěstí nebo smůla, když nenecháváš přelít realitu přes hranici fantazie, když vnímáš má odmítnutí jako jednotlivé prohry, ne jako výzvy k dalšímu zápasení. Cítím, že to tak má být, že nemůžeš jinak. A zároveň si říkám, jak by bylo krásné, kdybys nevěřil, kdyby ses nechal vést svou intuicí, naší vzájemnou touhou. Chceš slyšet pravdu? Tu nejčistší a nejvřelejší pravdu? Po večerech a v bezesných nocích se modlím, abys mi nevěřil! Myslím na to pořád, opravdu pořád. To se ale ty nikdy nedozvíš, protože ti to nepovím, stydím se za to. Zůstaneme dál přáteli, přáteli, kterým je spolu příjemně, kteří si mají stále o čem povídat, kteří kdyby se potkali za jiných okolností, podlehli by svodům své žádostivosti, ale v tomto okamžiku, v tomto životě to neudělají.
Je to škoda, že to tak zůstane, že mi věříš vše, co ti říkám, hrozná škoda, ale neumím proti tomu bojovat, jen čekám. Zůstanu se svou rodinou, stejně jako ty zůstaneš s tou svou, nakonec jistě oba uděláme to, co se od nás očekává, zůstaneme jen přáteli. Musím se ti ale k něčemu přiznat, můj drahý příteli, mám tě moc rád, a proto tě v duchu úpěnlivě prosím: Už mi nevěř, můj kamaráde. Toužím po tobě stejně jako ty po mně. Je to tak. Bojím se to jen přiznat, protože nechci ublížit své ženě. I ji mám totiž svým způsobem rád, jen trochu jinak.
Jedná se o ukázku z povídkové knihy Rozcestí ve tmě.
Knih lze objednat zde: http://knihy.abz.cz/prodej/rozcesti-ve-tme
04.03.2007 - Renata Šindelářová