Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - V prokletém hávu dekadence


Úvodník: Jsou kulturní rozinky, při kterých točíte nad hlavou sakem a řvete z plných plic. Při jiných sedíte jak pěna a necháte slova a myšlenky, vtesané do vzduchu, klouzat do útrob jak lahodného šneka z francouzského venkova a zapíjíte mohutnými doušky vína, urodivšího se tamtéž.

Článek: Co jsme slyšeli na večeru, komponovaném s úctou a pochopením, jistěže s názvem Příliš dekadentní večírek aneb Jsme opravdu prokletí?

Zasvěcené ouvertury Martiny Bittnerové. Slušivou recitaci Jany Rubešové. Rozpačitou kytaru Zbyňka Zemana, jehož síla je však v tom, že k poezii Prokletých dokáže přiřadit svou melodickou linku a tím jim dát další rozměr. Ale přenese se z Francie do Čech a Jiřího Karáska ze Lvovic udělá s patosem odpovídajícím. Tak nevím. Je mu česká poetika bližší i výrazivem, či tu sehrál roli čas, v podobě usazovacího elementu, nutného k zažití nových čísel repertoáru?

Vedle tradičních francouzských jmen se rovnocenně postavil S. K. Neumann. Tleskám. Konečně někdo vymetl Neumanna z dříve se hodivší přihrádky. Ne, že bych mu prominul Rudé zpěvy, ale kompletní šíře pohledu na národního barda je potřebný.

 

Nemusím asi říkat, že s protagonistkou zmíněného pořadu, Martinou Bittnerovou, jsme na sebe nekřičeli.


Martino, jsou „prokletí básníci“ pro vás opravdu prokletím, ptám se, když otázka se sama nabízí.
Pocitově asi určitě. Já se k nim dostala skrze úžasné představení Úplné/Totální zatmění, které dávali před lety v dnešním &Svandově divadle (dříve Labyrintu). Verlaina hrál Karel Roden a Rimbauda Tomáš Petřík. Tam jsem se zamilovala do protagonistů i do básníků samotných a jejich veršů, ačkoliv na druhou stranu je nepovažuji za své nejoblíbenější. Ale to, co se dělo s nimi a kolem nich mě zaujalo jako silný životní příběh, jenž se prolíná i do literatury. V tom okamžiku se pro mě jejich poezie stala deníkem a výpovědí nevšedních osudů. Od poezie totiž právě nějaký prožitek očekávám. Prokletí básníci zůstali pro mě prokletými i proto, že tento pořad mi dlouhou dobu ležel tzv. v hlavě a obávala jsem se jej realizovat. Připadalo mi, že o nich nic nevím. Až když jsem se k tomu odhodlala a doma si odříkala stručně pro sebe všechno, co mám dosud nastudováno, musela jsem si přiznat jistou nesmyslnost svých počátečních obav. 

Některé básně zde přednášených básníků jsou silně milostné, dokonce erotické. S tím se umíme vyrovnat poměrně lehce. Ale dekadence v poezii, zde s tím související, stála hloupě dlouho v propadlišti oficiálních kulturních tezí. Jak se vám to dělá?  

Řekla bych, že po tom vnitřním boji už docela lehce. Navíc s přibývajícími roky jsem získala potřebný odstup, protože ještě někdy v pětadvaceti jsem život v podstatě dekadentně vnímala, a prožívala - stejné pocity zhnusení a zmaru, jaké se skrývají v básních. Dnes už umím vycítit, kdy se jedná o pózu a kdy o skutečnost. Dekadence, myslím, v určité fázi upoutá každého z nás, nazvala bych ji hlavně obdobím revoltujícího mládí. A rozhodně se přimlouvám, abychom právě dekadenci připomínali i  z mnoha dalších a nesdělitelných důvodů.

Jinak my tři protagonisté (já, Zbyněk Zeman a Jana Rubešová) jsme se na toto téma opravdu těšili, tudíž máme, co jsme chtěli (smích).

A upřímně, zdá se mi mnohem depresivnější připravovat pořad o Němcové či Máchovi než třeba o Baudelairovi.


Ještě jeden otazník. Máte mezi dnes citovanými básníky svého favorita? A proč? 

Samozřejmě mám. Musela jsem ho tam vpašovat, protože se mi nelíbí většinový pohled na jeho dílo. Chtěla jsem jej proto představit z poněkud odlišné a méně známé stránky. Jedná se o S. K. Neumanna, jehož básně z raného období mi mluví z duše. Nikde jinde jsem zatím neobjevila větší a drzejší opus vzdoru než v Neumannově básni Vypučel jsem nad bahna. Pak mám ráda i jeho milostnou lyriku. Tudíž Neumanna považuji za srdeční záležitost.

 

Ještě zmíním, že Janu Rubešovou asi nejvíc zaujala tvorba Jiřího Karáska ze Lvovic a Zbyňka, velmi vtipného člověka i v soukromí, uchvátily erotické taškařice od Verlaina. Ono je vůbec příjemné, když se i do poezie vmísí trocha humoru. A jsem vždy potěšená, když se nám ho podaří lehce vkomponovat i do našich večerů.

 

Děkuji za rozhovor a za milý kulturní zážitek.

 

Čajovna Romantika, Praha-Kobylisy, 13.3.2007

Obrázek v úvodníku:archiv Rozhledny


19.03.2007 - Jaromír Komorous