Ó, jak jsem byl bláhový ve svém domnívání, že do knihovny poplatně názvu instituce chodívám kvůli knihám všech druhů a barev! Ano, příliš často jsem v zimním semestru spolu se sluncem zapadal pod téměř chrámové klenby Městské knihovny Praha, takže mě nenapadlo, že bych mohl zažít knihovnu i v jarním vydání. Ale zima už dávno podala demisi a já mám chuť si postěžovat u vedení knihovny. Proč? Nevytváří mi vhodné podmínky pro čtení! S rostoucími teplotami vzrůstá naléhavost volby – kam se dívat? Do knih, nebo na ženy?
A mravokárci, ať se nepohoršují za ten dotaz, na který by mi, ťukajíce si na čelo, poskytli ráznou odpověď; svůj pocit si vzít nenechám. Dokázal jsem přeci nerušeně čítat za indiánského pokřiku caparta, jenž utekl začtené mamince, i při láteření dědouška, který neulovil žádanou kořist v oddělení časopisů o rybářství. Snad každá prostora Metropolitní knihovny se vyznačuje svým přirozeným šumem, a jakkoli se jedná o hluk, naučíme se jej nevnímat. Ale proti tomu přiznávám, že už pouhá myšlenka na přítomnost krásných návštěvnic vážně nabourává pracně vztyčené stánky sebekázně. Možno-li věnovat pozornost skriptům, podobajícím se v tu chvíli náhrobní desce, když se vám za zády prohání flóra lehoučkých halenek a ještě cítíte ovzduší za jejich chůzí mávnout perutí parfému?
S přibývajícím kalendářem začínám na ženy pohlížet poněkud jinak. Období důstojných kabátců a vyhlazujících svetrů totiž pomíjí a rostoucí pilíř rtuti přiměje i zapřisáhlé efemérky, aby ze slunce svého těla vyslaly paprsky holé kůže. Když se z hnízd pletených šálů vymotají sličné tváře, když ústa výstřihů napovědí mléčný svah pleti a z rozparků vyklouznou svitky štíhlých lýtek, tu se mým papírovým družkám na podpatcích postaví nebezpečná soupeřka. A nejedna, zvláště do Městské knihovny se stahuje mnoho takových velvyslankyň Venuše! A znovu nesmiřitelná volba: Kniha nebo žena? Po čem sáhnout? Sáhnu pochopitelně po bezbranné knize, abych zamezil skandálu, ovšem platonické pohledy se nezakazují a sličná tvář bez namáhavých písmen leckdy nabízí pohodlnější azyl zasněnému studentu... Mí soudcové, ať jste kdokoli, nic nenamítejte, neboť se trestám sám: „Žel, už jen spatřena krása je ztrátou,“ praví verš Vladimíra Holana a já vím, že kochaje se bohyněmi smyslnosti, sám špion neviděný za zábradlím knihovenského ochozu, jednou za sedm vteřin ztrácím hlavu. A bez té mnoho učiva v hlavě neuvízne.
Věc zraje ke stížnosti. Ale čeho docilovat? To by zřízenec musel zamezit ve vstupu každé dámě se sukní nad kolena či s dekoltem třeba jen v náznaku připomínajícím údolí. Nechtěl bys rovnou zakázat vstup žen, ty despoto? Jako bych už slyšel hřmít předrážděné svědomí a tuším, že bych měl svůj výštěk sebelítosti završit: Jak vidno, všechny radikální cesty k nápravě končí segregací, která by v naší demokratické společnosti neměla obdoby, musím tedy obviňující prst obrátit proti sobě. Víš co, vůbec nechoď pod klenby vzdělanosti, když ani tu nejsi schopen udržet svých pět smyslů na opratích alespoň hrstkou nějaké kázně! vzmáhá se svědomí. Dobrá, ale dovol mi povzdychnout si.
Proč nelze knihu a ženu skloubit v jedinou dokonalou oázu duše i smyslů? Kdyby jakoukoli dvounohou modlou bylo možno libovolně listovat dle výběru v obsahu a kdyby naopak papírová duše v obalu nabyla hmatný tvar a krevnatou křivku svých protichůdkyň, chodilo by se pro ty skvosty do přejmenované „milovny“, a zde bych už nemusel pokrytecky snižovat knihy na přízemní záminku pro setrvání uprostřed poněkud živější krásy a nepředstíraně bych se povznášel pročítáním v ženské duši a nesváděl bych na ně vinu za to, že se nechám svádět.
Zdroj fotografie: knihovna.abecedazdravi.cz