Zhasněte světla, rozsviťte tmu. Nejlépe tóny. Sklopená víčka. Zdvižené čelo. Cola na ledě! Neber to!
Buster Nixon. Formace večer načala. Po pár letech odmlky přivedl zkušený skladatel a kytarista, kapelník Vašek Křivanec na pódium sestavu, která má podle veškerých pramenů za sebou sotva rok hraní. Radostné, velice vitální funky, muzika protkaná latinskoamerickými rytmy, výborně nazvučená basa Yana Somy Somolíka, což je kompliment zvukařům, protože dobře byli nazvučeni i basáci následujících kapel. Křivanec kdysi složil třeba písničku „Samba v kapkách deště“ (nyní v repertoáru Bohouše Josefa) a stál právě v čele Josefovy hudební kolébky, kapely Burma Jones. Latinu v sobě nosí tedy dlouho. Buster Nixon má jednu ohromnou přednost. Vokalistky a vokalisté dokáží zvednout ze židlí i toho, komu se nechce. Nezbytné paručky při nástupu, nakažlivý pohyb při každé, výhradně anglicky otextované skladbě.
Natálie Kocábová & company. Nastupovat po předcházející skupině, optimismus kolem sebe rozhazující smečce, zavání sebemrskačstvím. Kapela se svou frontmankou představila převážně skladby z alba „Hummingbirds in Iceland“, jež dílem otextovala sama a pod hudebními party najdeme podepsaného i Michala Pavlíčka juniora. Temné, goticky znějící písně. Ani bezprostřední, přirozené chování zpěvačky, nedokázalo sejmout z koncertu deku, která se rozprostřela na jevišti.
Mám Natálii Kocábovou zařazenou i mezi literárními autorkami. Prozaička a básnířka velice plodná, ve svém díle potvrzující sound znějící z jeviště. Hledačství jistot, touha po seberealizaci. V próze a poezii důvod k zamyšlení. V hudbě ale zdlouhavé.
Gang Ala Basta. Za bubny sedící kapelník a skladatel Michal Pavlíček jr. se svou trip rockovou skupinou předvedeným hudebním setem koncert už neroztlačil. Psychedelický nářez zůstal na papíře. Poctivost aranží se stačila projevit a proto jsme mohli slyšet hutné rockové spodky, nesoucí na svých křídlech plochy široké jak poušť, jaké jsme mohli zaznamenat kdysi už u Genesis a když si připravovali půdu k explozi, tak i u českých Stromboli. Zmínil jsem nad průměr vyčnívající basáky v každé skupině. Jana Bidrmanová z poslední sestavy zjemnila svou hru slyšitelně. Přesto dokázala podepřít ostatní způsobem, jenž bicista Pavlíček musí cítit určitě první. Rytmika kapely mě štípala a hladila zároveň.
Publikum očekávalo v druhé a třetí třetině koncertu rockovou smršť. Ano, ale k rutině chybí dost. Možná je to dobře.
Jen pár slov ke zmíněné scéně. Antonio Gaudí, slavný katalánský architekt, respektive jeho sloh, v exteriéru i interiéru dotažený do poslední použité keramické mozaiky. Velice profesionální technika ve zvuku i světlech, za mixpulty reagující snad na zachmuřený malíček . Promptní podpora účinkujících. Rychlost při výměnách protagonistů jinde nevídaná. Ta v servisních boxech dnes rozhoduje závody automobilových formulí. Na jiných hudebních pódiích ještě věc očekávaná.
zdroj fotografie: www busternixon.com