Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Tip na výlet: Rozhledna na Poledníku
Úvodník: Už jste odsud koukali? Stály tam vaše nohy? &Sumavská Polední hora, Poledník, má 1315 m. I když mluvíme o kopci notně navštěvovaném, má jednu obrovskou výhodu. Nejezdí tam vlak. Nejbližší autobusová zastávka na silnici 7km daleko. Když zrají borůvky, fialovou mordičku má i váš pes. Když je zima, tak i vy, ale za to ten pes nemůže.
Článek: Nejsnáze se dostanete nahoru z obce Prášily po červené značce. Už zmíněných 7km, ale pomocí svých sil. Lesní cesty drží a upravené zůstávají i kvůli lesním dělníkům. Divit se v letních měsících akumulaci cykloturistů nelze.Vždyť sjezd z Poledníku na jih na Modravu přes Javoří pilu řadím k nejhezčím a přejezd z Prášil přes rozhlednu a vypodobněných 14km je na kole lahodný a po sněhu s běžkami na nohou neméně. Dlužno říct, že v zimě se nedostanete na věž. Provozní sezóna je červenec – říjen. Kdybyste se divili, proč až v létě, připusťme, že ochranáři mají třeba důvod.
Dobře. Stojíme na vrcholu Polední hory a holka &Sumavka se probudila nezvykle hodná a své obvyklé mlhy nechala v údolí. Nám nepřijde líto čtyřiceti korun a vystoupáme na rozhlednu 37m vysokou. Nejspíš uslyšíme i schön a wonderfull. Nedivme se, pár kilometrů na západ je to normální. Vidíme celou &Sumavu i Bavorský les, alpským sedlákům v Rakousku skoro do talíře a když se otočíte o 180°, hrad Radyně nad Plzní tam taky stojí. Pak si vzpomenete, že když mobily nezvonily ani v hlavách vynálezců, strážci hranic předávali kouřové signály z kopce na kopec až do Prahy. Cítíte tu pohodu? Voní tady všude. Když máte žízeň, můžete polít hrdlo a nějaké keksy v nabídce místní osvěžovny najdete.
Věž se stala rozhlednou až v roce 1998. Dřív sloužila jako rušička protivzdušné obrany armády ČSSR. Stála v území, kam se zdaleka nesmělo. Vždyť i Prášily skomíraly v pásmu, či jak se tomu říkalo. Dnes veselá vesnička plakala v roce 1990 oprýskanými omítkami a hanbou. Jen tuším, kde posbíranou.
Když konečně vypadli vojáci, vzali jsme kopec útokem pro změnu s kamarády. Přelezli jsme plot, vlámali se do věže a hurá nahoru, protože o změně na rozhlednu nikdo nemluvil a my nevěděli, zda pohled zhora ještě někdy zopakujem. Devastace uvnitř objektu se nám jevila stejná, jako ve všech podobných a vypovídala mnohé o kulturním přístupu našinců k takovým budovám. Pod námi praskaly nejen podlahy, vytrhané kabely hovořily o shánčlivosti okolních civilů. Asi i nejeden poddůstojník měl zásobenou chaloupku. Odcházeli jsme po hřebeni směrem na Skalku (1230m) a nad Prášilským jezerem si sedli. „Konečně,“ říkali jsme si. Dnes už se shora zase nemůže.
Když se vrátíte opět do Prášil, k malé zacházce se přinuťte. Prášilské jezero za to stojí i od hladiny. Viděl jsem tam ledňáčka. A to za trochu tiché sebekázně stojí.
Zdroj fotografie www.retour.cz
21.06.2007 - Jaromír Komorous