Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Achabova pochybná cesta
Úvodník: Stažen do hlubin lanem vlastní harpuny, vězící v těle Moby Dicka, bílé velryby, symbolu přírody, kterou si člověk snaží podmanit. Kapitány Achaby vidíme i dnes. Finálové stránky románu, stejně jako ústřední filmové sekvence snímku Bílá velryba, znamenají, že jméno Herman Melville je vytesáno dost vysoko na mém virtuálním obelisku a data 1. 8. 1819 – 28 . 9. 1891 občas i nově zlatím.
Článek: Melvillovi táhlo na třináct, když jeho papá zkrachoval. Toho to pak přestalo dokonce bavit a umřel, rodinu nechaje bez prostředků. Melville osobní tragédii v plném rozsahu přijal až v roce 1837 a nechal se najmout jako plavčík lodě jedoucí z Ameriky do Liverpoolu. Vstoupil na vodu již jako osmnáctiletý, ale zůstal jí věrný. Občas mezi tím vyučoval na škole. Chlapa, potřebujícího pod podrážkou houpající se palubu, nemůže kantorský stupínek uspokojit. Zvlášť takového, jemuž detaily námořnického života zalezly za triko tak dalece, že je potřeboval dostat ven. V jeho případě na papír. Inspirací proplouval pět let, s malými pauzami někde na souši.
Dostal se na Tahiti a Havajské ostrovy. Prózy Taipy a Omú se staly studánkami autentických prožitků, střižené exotikou a napětím. Kanibalismus na vlastní oči, cesta po ostrovech na vlastních nohou. Příběhy a styl práce autora neuspokojoval. Realistický popis (vždyť mluvíme o americkém realistovi) potřeboval protkat úvahami a děj posunout až za práh alegorie. Vymyslel Achaba a poslal ho na pochybnou pouť. Bílá velryba dostala živnou půdu a tak je mezi námi. Stěžejní dílo autora. Kořistnický přístup člověka, zde kapitána lodě Achaba, jeho vskutku pomatený přístup ke všemu živému, ztrácejícího schopnost ve svém vykořenění vidět velikostní rozdíly všeho živého a tudíš i rozdíly síly. A posádka? Tápající různobarevná tlupa, marně hledající cestu alespoň svými životy. Několikrát se opakuje okamžik, osahávající, kam až sahá loajalita a kde začíná blbost, neschopnost vlastního rozhodnutí. Tedy seberealizace vyúsťující do sebedestrukce. Hledám tu odpověď už dlouho. A marně. Přirovnávají ho ke Kafkovi. Ten absurditu lidského konání glorifikoval. O to víc vyčnívá.
Neměl to lehké, Melville. Už jako kluk. Vyrůstal mezi osmi dětmi. Neprorazil hned ani se svou vlajkovou lodí, Bílou velrybou, ani následujícím filozofickým a symbolickým románem Pierre o paměti a čase. Upadá do izolace a zcela zapomenut umírá v bídě v New Yorku. Jeho pozdní mistrovství objevuje literární svět až v novele Billy Budd. Kuriózně po autorově smrti.
Nechal čtenáři, nechť si udělá dělící čáru mezi alegorií a symbolem. Je tam? Našli jste ji? Někdy ji vidím rovně, za pět let se klikatí, hraje na schovávanou a možná ji i ztrácím. Utěšuje mě fakt, že ji Melville tenkrát nakreslil a popsal jasně.
Zdroj obrázku: www.readprint.com
01.08.2007 - Jaromír Komorous