Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Ospalá sonáta
Úvodník: Věnováno všem dívkám, které mají ve zvyku vyspávat do pravého poledne
Článek: Má milá, v poledne už spí jen málokterá –
oříšky pusť ze skořápky víček, nezlob mě -
den vstoupil a Ty pácháš skoro hřích,
necháš jej trapně váhat ve dveřích?
Uschnou Ti růže, cos je zalévala včera!
Raději se u mě chumláš v teplé polotmě…
Bledulko, vstaň,
nač jinak bych Ti říkal: &Stíhlá laň?
ač nechodíš pít ke studánce,
ruce jak dva lopuchové listy zvadlé
probuď vírem studeného tance -
kohoutek Ti zakokrhá v umyvadle.
Inspicient den Tě volá na svou scénu,
tma už spáčky neukrývá cudnou oponou,
Tvůj zlenivělý dech zní jako rouhání,
když skřípot skřivanů se hlavou prohání,
o ten den stejně zestárneš, nač bránit se mu?
Vstaň, nebo mám sám Tě začít lechtat na nohou?
Ty břečťanem prorostlá harfo,
Prober se, Ty zahrádko s průčelím zívání,
Zazni, Ty písni na flétnu stydké kosti
zapomněná v partiturách souhvězdí,
narovnej se, ty louko sešlapaná rejdem můr,
Ty lupínku poválený v ústech peřin,
Rozsviť se, okno uondané obcováním s lunou,
Ty kapičko, pusť se už ze špiček krápníků utahaných –
Skaň za mnou po proudu
a přej mi hudbu vodopádů v Tobě.
Já už lechtám - říkáš nepřestaň!
a oba v zádech protahujeme ten pocit
vítězný a sladce ospalý,
tu odměnu i daň
za prodlouženou lhůtu noci,
kdy my jsme se k spánku málo dostali.
16.08.2007 - Aleš Misař