Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Co opravdového lze vytvořit z povinnosti?
Úvodník: Celoživotní otázku si Ivan Klíma může přibít na futro, když na čele už ji nosí asi dávno. Narozený 14. 9. 1931 v Praze, polistopadový předseda PEN klubu, dnes jeden z našich nejpřekládanějších autorů. A co je vlastně povinnost? To se teď ptám já jeho a doufám, že své čelo zachmuří ještě o trochu víc. Protože definici neznám a slyšet ji od něj, pšíknu překvapením.
Článek: Jako, když slunce náhle vyleze z mraků. Zakopnu a ustojím to, co jiného. Není zrovna tohle povinnost? V jeho knihách definici nehledejte. Tam číhá otazníková přesila.
Klíma se příliš bolestně a na vlastní kůži seznámil s holocaustem a s ponižujícím stigmatem žluté hvězdy. Měl víc štěstí než jiní a z Terezína se vrátil i s rodiči. Mávnutím kouzelného proutku ale paměť do kouta nezahnal. Ta ho nutila časem hrotit existenci dobra a zla, více a nesmlouvavěji měřit, co ano a co ne. Život ho nasměroval k vyhodnocení svobody jako jednoho z největších výdobytků, k němuž je člověk schopen dojít. Neobjevit se v té peripetii láska, zpochybnil by snad existenci samotnou.
Nejvyšším projevem lásky je ctít svobodu toho, koho miluji. Ctít svobodu druhého znamená i přijmout, že mě už nemiluje. Fragment vytržený z tvorby, schopný však samostatného života. Ale držet se toho je někdy k zoufání, já vím.
Po roce 1970 dvacet let publikuje v samizdatových edicích a zahraničních nakladatelstvích. Doma pouze časopisecky. Jeho dílo je rozsáhlé. Próza, dramata, reportáže, eseje, fejetony, knížky pro děti.
V próze vyčnívají povídky a novely. Z mého pohledu Loď jménem Naděje (1969). A nikoho zde nepřekvapí citace titulu Moje první lásky (1985). Mezi romány na špici Klímova peletonku právem najdeme Soudce z milosti (1986). Životní dílo. Pro někoho generační román, pro mne zoufalé máchání rukou tonoucího v moři bezpráví.
Klímova životní skromnost a slušnost se odráží i v posledním titulu, ležícímu mi právě na stole. Povídkový soubor Moje nebezpečné výlety se vrací do 20. století a já jsem rád, že už jsem někde řekl, že bylo „na draka“. Pan autor říká po svém to samé. Dva totalitní režimy za sebou nás, bohužel, poznamenaly víc, než jsme schopni si přiznat.
Člověk buď překoná své slabosti anebo ony překonají jeho. Uznejte, to už stojí za přibalení na cestu. Melduji si to každé ráno. Funguje to.
zdroj fotografie www.ld.johanesville.net
14.09.2007 - Jaromír Komorous