Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Ženy jsou běloučký cukr v kafi
Úvodník: A já, hlupák, přestal sladit. Alespoň jej chroupám. Stačí to, Mistře? Básník Jaroslav Seifert, narozený 23. 9. 1901 v Praze, věděl o čem mluví. Jediný český držitel Nobelovy ceny za literaturu se ženské společnosti nevyhýbal. Ono hledat můzy jinde je na pováženou. Jeho úmrtí 10. 1. 1986 a následný pohřeb se změnil v národní manifestaci s profilací nejen této myšlenky.
Článek: Posuny ve světonázoru s tím nesouvisí. Že je mladý člověk ovlivněn levicovou politikou se očekává. Že ji časem zavrhuje je přirozené. Zůstat ale zavrhnutý ukazuje na nesmyslnost způsobu uvažování domácí vládní kliky, zvlášť po světové reakci na básníkovu tvorbu.
Život mě dávno přesvědčil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.
To říká Jaroslav Seifert ve sbírce Býti básníkem ještě v roce 1983. Chápu ji jako bilanční a je z ní cítit, že bilancovat je co. Logicky stál v čele Svazu českých spisovatelů v letech 1969-1970. Jednoznačně odsuzoval vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území a svaz spisovatelů je následně rozpuštěn. V roce 1977 podepisuje Chartu 77, nic jiného jsem nečekal. Poukazovat na dílo čítankového umělce mi připadá zbytečné. Zprofanovaný titul Národní umělec v jeho případě vidím určitě oprávněně.
V loňském roce zesnulý fotograf Jaroslav Krejčí zachytil fízlovské běsnění z básníkova pohřbu. Estébácké ustrašené stafáže, disidenská účast, zimní počasí. Ten strach v očích zástupců státního aparátu je ohromnou výpovědí o stavu české společnosti. Skutečně pitorestní je, že pohřeb organizovalo ministerstvo kultury. Nezapomenu. Kdyby nešlo o tak smutnou událost, tak vlastně úsměvné. Kocourkov.
Příliš často mě přivádí dění v této zemi k tomuto označení. A radikální i plíživé převraty v tom nehrají zásadní roli. Za opačné přesvědčení vřele poděkuji.
zdroj fotografie www.ld.johanesville.net
23.09.2007 - Jaromír Komorous