Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Kdo tedy selhal v případu mrtvého chlapce?



Úvodník: Tato otázka napadne asi každého, kdo se o případu Jana Rokose z médií dozvěděl. Každá strana tvrdí něco jiného a za podstatné můžeme považovat, že případné pochybení, byť s křížkem po funuse, se šetří. Na výsledky si musíme počkat a do té doby bych určitě ctila jistou základní presumpci neviny.

Článek: Každopádně celá kauza hovoří především o stavu naší společnosti, kde nefunguje ochrana dítěte tak, jak by se slušelo ve vyspělé zemi, čili státní orgány často nahrazují neziskové organizace, které se často potýkají s nedostatkem financí a někdy i odborníků, a jež v důsledku opět musí respektovat zákony platné v ČR a veškerá rozhodnutí soudu i kroky policie. Takže se tím nezřídka dostávají do začarovaného kruhu, v němž se jejich pomoc a snaha potýká s logicky omezenými pravomocemi.

Překvapuje mě rovněž i zřejmá laxnost lékařů, nevím, zda to způsobují ubíjející zásahy ze strany zdravotních pojišťoven, protože ty do celého systému péče rozdělují peníze, na což se obvykle při všech vznesených kritikách zapomíná, nebo prostá touha „nekomplikovat si život“, ačkoliv tím porušují povinnost oznámit při podezření z týrání okamžitě příslušné orgány.
Nechce se mi totiž věřit, že děti Antonie Staškové, k nimž patřil i Honzík, nikdy neviděl pediatr, že i sám Honzík nepotřeboval za dobu útěku lékařské ošetření, že by si žádný lékař u všech potomků paní Antonie nevšiml, že se v rodině děje něco špatného. Této profesní slepotě u zkušených odborníků prostě nevěřím.

Samozřejmě matky se většinou rády vymlouvají, protože i týrající matka často své dítě vlastně „miluje“, jen má trochu „neobvyklé způsoby výchovy“.
Znám to důvěrně ze svého okolí. Například jedné známé lékařka vyčinila za to, že její potomek neprospívá, laicky řečeno, trpěl skutečně nedostatečnou výživou. Ona místo toho, aby se zastyděla, a začala své dítě normálně živit, protože k tomu neměla jiný důvod než vlastní lakomství, začala paní doktorce vysvětlovat, že dítko odmítá jíst. Bohužel paní doktorka celou situaci pak dále neřešila. O nechuti této ratolesti jsem se přesvědčila tím způsobem, že u mě spořádala polévku a bramborovou kaši s kuřecím masem. Jednoduše doma baštit nebylo co…

Ovšem trestat zdravotníky za případné pochybení považuji takto s odstupem za ošemetné, myslím, že si to každý musí srovnat především se svým svědomím.

Domnívám se, že nejen v tomto smutném příběhu rovněž zapracovaly určité stereotypy, jež u nás dosud převládají. Pořád ještě se podvědomě držíme myšlenky, že maminka je vždy pro dítě ta nejlepší volba, a že maminka má pravdu. Když se něčeho tzv. na dítěti dopustí otec (občas bohužel jen ve fantazii jeho bývalé manželky), orgány činné v trestním řízení na něj pořádají honitby, za podpory ex manželky hořekující v tisku a v televizních zprávách na téma, co jí ten „syčák“ zase provedl. Když ale český otec bojuje za život dítěte, začne to všechny zajímat až po jeho smrti.

Ono se vůbec zdá, že v Čechách stále nechápeme rovná práva matky a otce podílet se na výchově dítěte.. Bohužel našim ženám ještě nikdo nevysvětlil, že když není otec psychopat, asociál, nebo neabstinující závislák, určitě bude pro potomstvo a hlavně jejich další rozvoj přínosem.

Ilustrační foto: http://www.huffingtonpost.com



04.01.2008 - Martina Bittnerová