Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Music z Velké ohrady
Úvodník: &Sťavnatá dramaturgie scéně sakramentsky sluší. Pražská Liliová ulice má doupě.
S tradicí. Nabízí hudbu, v rádiích běžně neslyšenou. Za tou je třeba jít. Do sklepa, pod valené oblouky z hrubých kamenů, pod zem. Ne všude však mají akusticky vycvičené snad i schody z ulice. Bluessklep má a netají se tím. A v pátek 8.2. přivítal sestavu Ta Jana z Velké ohrady. Velká ohrada je nutná. Nápady potřebují výběh.
Článek: Hudební cítění protagonistky Jany vybublá po pár taktech. Přesto si dovolím upozornit na určitou nezařaditelnost celé hudební formace. Zamkněte šuplíky! Do těch se nevejdou!
V průběhu koncertu znělo klasické blues, něco bych označil folkem, ale hlavně šansonem, chyceným za klopu zřejmě na ulici. Nebuďme úzkoprsí. Možná v Praze, Paříži, či Římě.
Po nazvučení kapely nastal moment, k němuž přidat komentář považuji za nonsens. Pustili muziku, laskající i židle, čekající na přicházející návštěvníky. Dan Bárta a Illustratosphere.
Zpěvačka Jana sází do publika svá výživná slovní spojení. Ve spoluhráčích v kapele má nejen oporu, ale především schopné hudební malíře, dokreslující její leitmotivy, někdy schválně jen tak nahozené, jindy vyždímané jak hadr. Domalovat! A oni bez dalších řečí ano. David Bidlo, klavír a fagot. David Pleva, elektrické pětistrunné housle. Přemysl Vágner hraje elektrický kontrabas. Mnohdy smyčcem a dokáže se jím zasmát i zavzlykat. Zpěvačka Jana používá všelijaká „odjakžívka“ k podpoření rytmu. Řehtačku, ruce, nohy. Ale užívá si především svého hlasu. Sametového, co chvíli připraveného zdrhnout na jinou kolej, očekávaje se samozřejmostí, že i tam natáhli troleje.
A co když? Ta písnička je jak vystřižená z pavlačí vnitrobloků, kočičími hlavami dlážděných dvorků. Kde jinde hledat šanson? Na seřadišti klepen. Jednotící prvek Evropy. Objevený dávno před vznikem EU. Koukat, bruselští lehkoživkové! Vymýšlení svěřte schopnějším!
Pohrává si s feminismem, ta Jana. Sama ale dodá, že s trojicí na jevišti je jí dobře. A na podporu svých slov vystřihne v zástěře smršť. Čím? Zpěvem maminy bez bližšího určení.
A pak mi spadla brada. I vyloženým chechtálkům. Jednou možná … Písnička, mající mezi ostatními lepkavý verš … mám v hlavě vzduchoprázdno a jindy přeplníno … Pookřál jsem až v momentě zvedajících se ústních koutků ostatních. Antifeministická nás přesvědčuje už o společném kopci. Dostat se na druhou stranu. O to jde.
Někdo to umí se smíchem. Hezké!
Zdroj fotografie: www.tajana.cz
14.02.2008 - Jaromír Komorous