Představte si, že čekáte na chodbě na kamaráda/ku, který/á si potřeboval/a odskočit na toaletu. Čekáte, čekáte, čekáte a stále čekáte... Z dlouhé chvíle vás najednou napadne, že si z ní vystřelíte a vybafnete na ní. Natěšeni se trpělivě skrýváte za rohem. Otevřou se dveře, někdo přichází. Hurááá. Vyskočíte z úkrytu, pokusíte se o co nejhrůznější ksicht a vydáte zvuk podobající se opici. A najednou.... HUPS.... za rohem není kamarádka, ale učitel tělocviku. V mozku se spustí pozdní varovný systém, který ječí: “Vole, vole, co to děláš?!” Mezitím probíhá i chemická reakce ve vašem těle a způsobí naprosté zrudnutí (lidově a slušně řečeno “až na zadku”). Na důkaz omylu ze sebe vydáte jen: “Jé, pardon!”... V tu chvíli už jen pozorujete odcházejícího učitele s pobaveným výrazem na tváři a vám před očima běží pár slov: “To byl teda trapas na entou!” „
Takhle vypadá jedna z ukázek puberťácké katastrofy. Trapasy – zákeřní nepřátelé, kteří na vás zautočí ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Nejhorší pro teenagery je trapas před osobou opačného pohlaví. Pokud jde navíc o věk blízký věku jeho samotného, stává se trapas naprostou katastrofou. Pak už je jedno, jestli se trapas odehrál v obchoďáku, kině, na ulici, ve škole nebo kdekoli jinde. Jen si to představte – hrůůůůza!
Katastrofu číslo dvě představují pro většinu teenagerů rodiče. Pozor – pouze pro většinu. I tak stále převažuje podoba rodičů jako “bytosti právy nadřazené teenagerům, které by neustále uklízeli, napravovali teenagerovy chyby nebo nutili do školních povinností”. Je pravda, že někteří na tom vidí jen ty záporné věci. Někteří napůl. A menšina uvažuje kladně. I přes tu menšinu se v každé rodině vyskytují věty jako: “Ale mami/tati!” nebo “Nojo, porááád!” či „“Já tu pětku dostal/a proto, páč je na mě ta chujka učitelka zasedlá!”... Ovšem i odpovědi rodičů jsou celkem známé a frekventovaně používané: “Neodmlouvej nebo uvidíš uragán!”, “Nepůjdeš ven, dokud si neuděláš úkoly!” nebo “Chujka učitelka za nic nemůže.” A pak se divme, že puberťáci vnímají rodiče jako své pronásledovatele. Je to dobře nebo špatně? Možná obojí. Kdo ví.
Poslední důležité a zároveň třetí místo v žebříčku katastrof dostávají písemky, zkoušení a jiné prověřování vědomostí. Nikdo nemá rád písemky. A kdo taky jo? Vždyť jsou to jenom zbytečnosti, co kazí průměr. Kvůli nim musí puberťáci trávit čas u sešitů, které obsahují jen bláboly buďto o vzorečcích na výpočet obsahu kruhu, zeměpisnou polohu toho či onoho města anebo datum narození Václava II. Mimochodem, existoval Václav II.? To bychom ovšem odbočovali k jinému tématu, ke kterému vlastně i můžeme přejít, jelikož hodinka “Katastrof v očích puberťáka” končí. Táákže: Václav II. narozený 27. září 1271 byl šestý český král vládnoucí....