Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Stesk po jarech, která jsem nezažil II.
Úvodník: Druhý díl článku, tentokrát o pozitivním vlastenectví, okupaci, i Naganu.
Článek: Pokud jste nečetli první část: (klikni)
1968. Pozitivní vlastenectví a krizová tvář národa
Měli bychom sebrat odvahu a odhlédnout od skutečnosti, že český sen o „socialismu s lidskou tváří“ byl rozprášen pásy tanků. Cítím, že tehdy pod tlakem krize vyvstala docela jiná tvář, mnohem pravější než ona politicky dedukovaná, byla to tvář národa, která v těžkých časech svými nejlepšími rysy vystoupila určitěji nežli v měkkém ovzduší míru a blahobytu.
Mám na mysli pozitivní vlastenectví oněch dnů. Pozitivní, protože tvůrčí ve svých politických plánech. Stačí se podívat na pár minut dobových záběrů – lidé se sdružují, lidé diskutují mezi sebou a nebojí se oslovovat (i nepokrytě oslavovat) ani vysoké politiky. Během několika měsíců se odehrává cosi jako druhé pokračování národního obrození s tím rozdílem, že nyní jsme si protivníkem my sami se svým návykem stádní totalitou cvičené poslušnosti. Stejně jako před sto lety překotně vznikají desítky nestátních občanských iniciativ, popřípadě obnovují činnost ty spolky, jež byly po Únoru zakázané. Naděje na úspěch o to větší, že jde o společný podnik zástupců všech vrstev, úrovní a povolání, všichni od nejřadovějších dělníků po intelektuální špičky, cítí trhliny v totalitním krunýři a usilují o jeho roztavení cestou demokratizace.
Okupace pěti vojsky Varšavské smlouvy znamenala brzké a kruté utnutí nového směřování domácí politiky, které započalo oficiálně dubnovým akčním programem KSČ. Velmi krátké trvání oživených nadějí na demokracii dodalo roku ´68 značku legendy. Například zrušení cenzury si Čechoslováci užívali pouze dva měsíce; tak záhy snění o socialismu na český způsob inkasovalo velmocenský políček. Co následovalo poté, bylo tvrdým připomenutím naší příslušnosti k sovětskému bloku. Jako bychom o ní ve své euforii zdánlivě osamostatněné politiky nevěděli!
Co se však dělo s naším pozitivním vlastenectvím? Nevytratilo se přes noc, změnilo se pouze směřování jeho sil, když namísto tvůrčí snahy o nový politický model vzalo na sebe úkol urputného vzdoru okupantům - alespoň na etické rovině, nebylo-li to možné vojensky. Hned po prvotním šoku z přepadení se lidé přimkli k víře ve vítězství, přesněji v to, že nevítaní hosté budou nuceni odtáhnout i se svými hranatými maringotkami, až poznají, na čí straně je právo. A dokládali to pilným odporem, v němž uplatnili českou hravost a vynalézavost; na zdech se množila protiokupantská hesla a říkačky, šířila se parafráze Desatera, tentokrát upraveného jako vzdor proti okupantům, improvizovaná rozhlasová studia nezbytně nutná pro informování občanů i udržování morálky vznikala v nejdivočejších podmínkách.
Že byl i tento odpor vypovídající o ohromné vnitřní síle národa nakonec udolán, přičítám hlavně pozvolné rezignaci jeho politických představitelů, kterým bohužel stejně nezbylo, než sklonit hlavy před neúprosnou velmocenskou logikou východního bratra za taktického mlčení Spojených států.
Jak už jsem nadhodil, důvěra v oblíbené reformní politiky v čele s Dubčekem byla bezmezná a když i oni zklamali, musel následovat úpadek i vůle i mezi občany. Bohužel jen nakrátko zadržely šířící se letargii Palachovo sebeupálení v roce 1969 a dvě méně známé živé pochodně Jana Zajíce a Evžena Plocka. Otázka o smyslu těchto obětí by vydala na další úvahy, zde bych chtěl jen připomenout výstrahu ukazující do našich dnů. Co se to stalo tak výjimečného, že mladí lidé obětovali svůj život ve jménu nápravy věcí veřejných? Je třeba žádat jasnější důkazy o nesmírném zoufalství rozlitém v duši národa? A nyní zkusme vedle sebe položit 40 let starý obrázek hořících těl a dnešní mírumilovné stability jednotné Evropy; před čtyřiceti lety poučení musí křičet.
Posrpnový vzdor občanů potvrzuje často omílanou domněnku, že nejlepší síly národa se soustřeďují ve chvíli, když už hledí do očí medúze své apokalypsy. Připomeňme si ovšem euforii Pražského jara podávající důkaz, že celonárodní hnutí vysoké intelektuální úrovně je možné i bez podnětu plynoucího vnějších hrozeb, jen s motivaci vidiny vnitropolitické změny. Shrnuto, nikoli pocit ohrožení vnějším nepřítelem, ale nadšení pro politiku čerpané z vlastních společenských rezerv. To je i pro naše současné poměry inspirativní poznání, právě zde zachytávám povzbuzující odkaz roku 1968 do dnešních dnů. Dobrá, mnohý by mrzutě máchl rukou - jaká chabá útěcha uprostřed bezbarvého bahénka našich koalic, jímž se stále méně znechucených občanů přebrodí za volební urnou! Chápu, na druhou stranu mě nepřestává dráždit otázka, zda by nestačilo trochu dobré vůle, abychom ten národní potenciál uspaný pod hladinou všeho, co je v nás nelhostejné, soustředili i na menší vysprávky v té naší jalové demokracii.
1968 vs. 1998 Praha-Nagano. Český komplex vítězství
Ačkoli za příběhem Pražského jara se dávno zavřela voda minulosti, podařilo se mi snad aspoň nahmatat některé důkazy o tom, že se to všechno nadějné i zoufalé v předposledním zlomu českých dějin neodehrálo zbytečně. Pozitivní vlastenectví dosud leží připraveno v podvědomí národa a věřím, že kdyby bylo třeba jej vyvolat, máme odkud brát. Zatím poslední projev pozitivního a tvůrčího vlastenectví, při kterém občané opojně cítí, že svůj osud drží ve svých rukou, vidím v událostech Sametové revoluce; ty jsou nám časově i svými důsledky bližší, protože přímo ovlivňují naše životy dodnes. Nové historické zlomy, takové, kterými tryská na povrch národní energie v jednotném svazku, nemáme zatím v dohledu. I když... Někdo by mohl namítnout cosi o Naganu před deseti lety.
Dobrá, ale jaký to byl projev vlastenectví, ta velká sláva na počest vítězství našich novodobých válečníků v plastové zbroji? To nebylo žádné tvůrčí sjednocení, okřesané diskusemi a střetáním myšlenek a činů, ale jen radost nad radost a nic než radost, houfné jásání a zpěv hymny nad papírovými tácky a pivními kelímky. V osmašedesátém byla po střetech do národních vlajek odívána těla občanů zabitých ve střetech s okupanty, v osmadevadesátém po střetu s Rusy v Naganu se do nich zaobalovali hrdinové všenárodního opilství...
Pokud jsme jako důvod k mobilizaci národní soudržnosti za posledních dvacet let nedokázali najít nic jiného než vyhrané sportovní zápasy, je to smutný úpadek představy o vlastenectví. Přiznám se, že se mi dvacet let na volném moři demokracie a mírového nedění už stýská po společenské překotnosti letopočtů osmiček a devítek. A nejvíce po jarech, která jsem nezažil. Teď mě bude pálit otázka, zda v tom stýskání nezůstávám sám.
Foto: mestokladno.cz
27.08.2008 - Aleš Misař