Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Rodinné tragédie zasahují do budoucnosti
Úvodník: „Buď v pohodě“. Pohoda. To slovo nenávidím. Jistě, nikdo nemá rád uslzené zoufalce. Pohled na takové lidi obtěžuje. A pak jsou tady ještě ti, kteří svůj smutek nosí skrytě v sobě a maskují naučeným úsměvem. V každém případě ani oni do 21. „keep smiling“století nepatří. A přesto si zaslouží nejenom pochopení, ale dost možná i obdiv. Chcete vědět, jak se žije se smutkem v duši?
Článek: Smrt, rozvod, rozchod. Tři různé pojmy, jeden stejný základ. Náhlá nepřítomnost blízké osoby. Ano, záměrně nepoužívám označení „drahé“. Jakkoliv černé se toto může zdát, pravdou zůstává, že mnozí si s odchodem nenáviděného příbuzného či partnera značně oddychnou. Jenže o těch tenhle článek není.
Ačkoliv filmové umírání či rozchody (konané pouze z důvodu, aby se dotyčné osoby opět dávaly dohromady), mohou na první pohled vypadat romanticky, stejný zážitek na vlastní kůži vyznívá diametrálně jinak. Také dvaatřicetiletá Alexandra o tom ví své. Tmavovlasá Australanka pracuje jako úspěšná novinářka. Je přátelská a milá. Jen s úsměvy poněkud šetří. Několik let strávených péčí o nemocnou matku přidalo mladé ženě několik předčasných vrásek navíc. Ačkoliv od matčiny smrti uplynulo deset let, vzpomínky zůstávají stále živé.
Stephan pochází z jižní části Skotska. Za poslední roky se stěhoval snad už stokrát. Jako počítačový analytik nepotřebuje víc než to, co nosí v hlavě a v notebooku uloženém v černé tašce přes rameno. „Hodně jsem sportoval, studoval vysokou a pak potkal Jessicu. Byli jsme spolu tři roky, byla ta pravá a chtěli jsme se vzít. Když měsíc před plánovanou svatbou zemřela při autonehodě, naprosto mě to dostalo. Nic mě nezajímalo, chtěl jsem se zabít. Pak jsem se sebral a začal zase pracovat. Ale jen tak, mechanicky. Bylo mi všechno jedno. Karen mi vstoupila do života před rokem. Není to stejné, ale zamiloval jsem se a mám zase pro co žít. Nevím, jestli někdy dokážu zapomenout a vlastně ani nevím, jestli chci. Její fotku má ještě pořád v peněžence a myslím, že to tak asi zůstane napořád“.
Ačkoliv Alexandra ani Stephan nepatří mezi slabé povahy, oba odmítli udělat za minulostí tlustou čáru. Nebo to jen nedokázali? „Když matka zemřela," vzpomíná Alex, „musela jsem se postarat o mladší sestru. Vždycky s ní byly problémy a já nevěděla co dělat. Měla divný kluky, brala drogy a když za mnou přišla, tak chtěla jenom peníze. Bylo to poslední matčino přání (postarat se o sestru pozn.aut.) a já si dlouho vyčítala, že mi to nejde. S odstupem času mi došlo, že je dospělá a já s tím už nemůžu nic dělat. Tohle vědomí mi hodně pomohlo. Myslím, že matka ví, že jsem udělala, co bylo v mých silách. Teď zkouším jít dál. Mám manžela a doufám, že už všechno bude jenom lepší“.
I když Stephan nedávno koupil dům a konečně se usadil, Jessicu nehodlá opustit ani v budoucnu. „Myslím, že byla skvělá a já nechci, aby na ni lidé zapomněli. To mi asi vadí nejvíc. Každý mi říkal: „Zapomeň, jdi dál“, jenže to mě právě hrozně štvalo. Proč bych měl zapomínat na osobu, díky níž jsem byl tři roky absolutně šťastný? Ona toho také hodně dokázala, byla chytrá a měla velkou budoucnost. Karen miluji, ale Jessicu také. Nevadí mi o ní mluvit. Myslím, že to je způsob, aby zůstala pořád s námi.
Jenže „ Každý hrdina bude jednou zapomenut“. Stejně tak obyčejný člověk. Slavná myšlenka ze zápisníku slavného Bruce Lee zůstala. Ani on zatím z myslí a srdcí svých blízkých, přátel či obdivovatelů nezmizel. Soustřeďme však nyní svoji pozornost na ženu, která v dobrém i ve zlém stála neohroženému bojovníkovi Kung Fu po boku.
Linda Lee Cadwell poznala Bruce během vysokoškolských studií. Sebevědomý charismatický Lee imponoval asi každému. Pouze Lindu však miloval a přes protest její rodiny z ní záhy učinil svoji manželku. Když na vrcholu své slávy nečekaně v dvaatřiceti letech zemřel, Linda zůstala v Hong Kongu se dvěma malými dětmi úplně sama. Spekulace o Bruceově nevěře, možné vraždě či předávkování drogami, mladé vdově rozhodně nepřidaly. Po pohřbu manžela Linda odešla s dětmi zpět do Ameriky. Přestože Lee po většinu života platil za hvězdu především Asii, v době své smrti znal „malého draka" celý svět. I když Linda vedla život řadového občana, její děti jménem slavného otce značně strádaly. Bruceův syn Brandon nedokázal přijmout smrt otce-hrdiny po celý svůj život a jméno Lee pro něj znamenalo nemalé problémy. Bruce Lee byl prostě všude a každý chtěl jeho návrat. Brandon jen stěží nalézal vlastní identitu. Volba herectví představovala, v dané situaci, jen další přilévání do ohně. Už po prvním rozhovoru, soustředěném především na otce, Brandon s novináři vykopal válečnou sekeru a odešel zpět do Hong Kongu. Přes image „lamače ženských srdcí“, Brandon řešil víc svoji minulost než něžné pohlaví a snad i tento fakt ponechal nadějného herce bez vážné známosti do 26 let. Následující dvouletý vztah s půvabnou Elizou však nezakončila plánovaná svatba, ale tragická smrt, jejímž hlavním protagonistou byl právě mladý Lee (více na Rozhledně v článku Legenda jménem Lee). Nezkontrolovaný revolver s uvízlou částí falešného náboje připravil Lindu Lee o druhého muže jejího života.
„Jedna tragédie se prý v jedné rodině dvakrát neopakuje“, říká se slzami v očích Brandonova matka. „Není to však pravda, nám se to stalo“. Místa posledního odpočinku otce i syna zdobí neustále záplava darů a květin. Kdo však daruje květiny ženám, které po obou mužích zbyly? Zatímco Linda otevřela několik soudních procesů , Eliza prokázala neobyčejnou sílu, když převzala iniciativu nad dokončením Vrány, filmu, během něhož její snoubenec zemřel. Protože Lee nerozlišoval mezi „umělci“ a „obyčejným“ technickým zázemím, jeho smrt měla dopad na obrovské množství lidí, s nimiž se během natáčení spřátelil. Představa „návratu do toho pekla“, jak později vypověděla jedna z přímých svědkyň Brandonovy smrti, byla pro většinu zcela neuskutečnitelná. Eliza však dokázala nemožné a posléze přiměla ostatní k dokončení snímku. Po premiéře Vrány sama odešla do ústraní a distancovala se od Brandonovy rodiny. Po vydání veškerých sil zbyla pouze nepřekonatelná bolest a svatební šaty, v nichž Eliza předstoupila před hosty během smuteční hostiny.
Co bývá tragédií pro jednoho, neplatí pro druhého. Nejenom smrt odděluje děti od rodičů, sourozence, milence či manžely. Marek z Přelouče není na první pohled ničím vyjímečný. Až na to, že je sám. „Mám rodiče, ale bydlím v jiném městě, takže se moc nevídáme“. Před pěti lety opustil brány nemocnice, když překonal rakovinu. „Vždycky to takhle nebylo, někoho jsem měl. Tři…ne…čtyři roky. Pokud můžu ten poslední počítat. Dokud jsem byl zdravý, všechno vcelku klapalo. Pak přišla rakovina. Kája byla pořád se mnou. Nechtěl jsem to vzdát. Možná jsem měl větší strach, že ztratím ji než z toho, že můžu umřít. Dva roky jsme žili jenom v nemocnici. Když mě někdy pustili domů, stejně to za nic nestálo. S Kájou jsme chodili na lezení, jenže já potom (po odchodu z nemocnice pozn.aut.) sotva dokázal vylézt schody. Po čtyřech letech jsem se rozešli. Kája nechtěla žít v nejistotě a chtěla si „užívat“. Asi jsem to tušil, protože mě ani nenapadlo to zabalit. Prostě jsem se rozhodl a tak jsem dneska tady. Její odchod cítím jako tragédii. Myslím, že byla ta pravá“. Marek zůstává i nadále sám. Podle lékařů je zdravý, ale rány na srdci zůstávají dlouho. „Asi nikomu nevěřím. Chtěli jsme děti, cestovat a posléze přestavět dům Kájiných rodičů. Najednou nezbylo nic. Říká se, že v dobrém i ve zlém, ale to jsou jen kecy. Nic takového není“.
„Nacpi si den srandou", mám chuť povzbudit posmutnělého mladíka. Snad abych také přispěla se svojí troškou do mlýna. Radši ne…. Život vždycky neběží tak, jak bychom chtěli a vstát někdy bývá tou nejtěžší věcí na světě. Útěchou na závěr nám může být současnost těch, kteří se se mnou podělili o svůj příběh. Proč? Protože navzdory tíze, kterou cítí při kažodenním boji o kousek prostého lidského štěstí, stále doufají. Osudy Alexandry a Stephana známe. Linda Lee žije se svým druhým manželem, navštěvuje akce spojené s odkazem Bruce Lee a jejího syna Brandona. Vede také nadaci poskytující vzdělání sociálně slabým, sportovně nadaným žákům. Sama se nikdy se nevzdala a přes veškeré útrapy zůstává stále onou úžasnou ženou, kterou v ní před lety objevil Bruce Lee. Společně s Elizou prosadily změnu zákona o používání střelných zbraní během filmových natáčení. Eliza bydlí v Los Angeles, je vdaná. Marek překonal rakovinu a opět studuje vysokou školu.
obrázky:
1.: Linda Lee Cadwell, 2007
2.: Brandon a Eliza
zdroje obrázků: Brandon Lee Movement, Flowers Robjaffe,
30.08.2008 - Kateřina Sovová