Post zástupce policejního velitele, vlastní kancelář, bydlení zajištěno. To zní docela dobře. Jenže jutské městečko Skarrid má do Kodaně, odkud Roberta za trest převeleli, hodně daleko. Nehostinně vyhlížející šeď pustých uliček utopená v rozlehlých močálech přinejmenším slibuje lehce vydělané peníze. Po setkání s pohlednou Ingelise však podobné naděje berou rychle za své. Vyšetřování domácího násilí, páchaného na mladé ženě, Robertovi poodhalkuje podivné skarridské praktiky a zákon a pořádek v podání zdejších starousedlíků tak získávají zcela nový význam. Podle hesla „kdo není s námi je proti nám“ místní obyvatelstvo pomalu zpracovává i předpisově založeného Roberta. Frustrovaný policista tak obouvá gumáky, odevzdaně zahazuje pokutový bloček a kancelářskou židli mění za barovou stoličku v místní putyce. Sousedy je přece vždycky dobré mít na své straně. Obzvláště ve městě, kde i stěny mají uši…Jenže ani správně vychlazené pivo nedokáže zmírnit dusivou atmosféru, která tady vládne a modřiny na těle Ingelise navíc stále přibývají.
Režisér Henrik Ruben Genz dokázal natočit značně sugestivní podívanou, lehce srovnatelnou s filmy americké výroby. Hořký příběh o střetu chybujícího policisty (od)souzeného nekompromisním skarridským lidem vykazuje prvky černého humoru, které bychom čekali od bratrů Coenů, Quentina Tarantina, ale u evropské produkce překvapí, a nutno říci, že v tomto případě příjemně. Genz šikovně používá veškeré osvědčené i neosvědčené postupy, aby dosáhl ponurého vzezření venkovského Skarridu. Výhružné vrzání kočárku pro panenky Ingelisiny dcerky, opuštěné místnosti, jejichž obyvatelé se „kamsi“ ztratili a nebo originální zástěnek prodavače v místních potravinách-to vše, korunované mělkým bahnitým močálem, vzbuzuje velmi nepříjemné pocity, kterým divák čelí po celou dobu filmu, navzdory skutečnosti, že na plátně se vcelku nic až tak děsivého neděje. Osobně mi Skarrid neustále evokoval Gansův Silent Hill, což, pokud uvážíme, že Genz pro dosažení obdobného výsledku nepotřeboval žádné počítačové obludky ani další triky, zasluhuje jistě poklonu.
Policista Robert v podání herce Jakoba Cedergrena, umocňuje napětí takřka neměnným výrazem své postavy. Pokud hledáte odpovědi na otázky, které vás během sledování filmu napadají, ve tváři hlavního hrdiny je rozhodně nenajdete. Tou hlavní otázkou je nesporně Robertův charakter a právě jeho nečitelnost dodává příběhu patřičné grády. Ostatní postavy promyšleně korespondují s typy, které bychom v podobném zapadákově mohli potkat, zároveň mají i něco navíc. A tady skončíme. I v případě Ukrutně šťastni totiž platí, že méně je více.
Kinosály otevírají svou náruč právě vám a mně nezbývá než posvětit tento povedený kousek slušnou osmdesátkou a vám popřát…no…řekněme, tak trochu jinou, ale určitě zajímavou a, svým způsobem, poučnou podívanou.
