Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Šílení kolem Jokera, čili o svůdnosti zla I.
Úvodník: Nedávno mi jeden z kamarádů z divadla trochu zježil kůži historkou, kterou mě původně zamýšlel pobavit: Hrál zápornou roli v jedné pohádce určeném dětem z mateřských škol, v níž byl za zlého ministra, který si toužil pro sebe uzurpovat něžnou princeznu. Když přišla scéna, kde pořízek tančil rokenrol, děti uchvácené tím, že někdo může tak radostně křepčit i se zatíženým svědomím, začaly houfně tleskat a spontánně mu provolávaly slávu.
Článek: Této historce jsem se tehdy jen povinně pousmál, když si ji připomenu dnes, hned mi před očima proletí dlouhé pásmo úvah.
Ale nechme ještě domluvit mého kolegu-herce. „Od onoho tance až do pádu opony písklata provázela každý ministrův výstup ovacemi, záporná postava si získala jejich sympatie, zatímco princ upadl v nemilost. &Sťastný konec nebyl pro zaujatou drobotinu vůbec šťastným. Po představení si učitelky u dramaturgie stěžovaly, jak špatně byla hra zvolena, že zvláště postava ministra budila znechucení, protože svedla děti na nesprávnou stranu. Od té doby jsme si s tímhle kouskem na jeviště netroufli“, dořekl kamarád srkaje z půllitru. Kdybych měl tehdy za sebou svůj náročný filmový zážitek, jistě bych na jeho původně úsměvnou vzpomínku navázal zamyšlením, které by pokračovalo asi takto:
V polovině letošního roku vlétl do kin meteor jménem Temný rytíř, smetl všechny možné ankety, někde ho dokonce tipovali na film století nebo aspoň na nejlepší komiksovou adaptaci všech dob. Asi nejvíce však diváky upoutal výkon Heatha Ledgera v roli „záporáka“ Jokera. Bez jeho dokonalého převtělení do krystalicky cynického padoucha by blockbuster zplihl jako vysušený netopýrek. Zmalovaný reprezentant zla s krvavě proříznutým úsměvem vysloužil filmu obdiv milionů lidí. A i kdyby všechny superlativy byly pochybné, jedno zůstává neotřesné: Ledger tu s bravurou sehrál nejzápornější postavu všech dob.
Neodolal jsem tentokrát převaze recenzí hlučně řvoucích chválu a vydal jsem se do městského kina přesvědčit se na vlastní oči. Nebudu zde hodnotit film jako celek ve všech odstínech, jen z něj vyberu jeden moment hodný úvahy. Jistěže byl strhující, děj pádil po celou dobu bez prodlevy, ale já se vždy nemohl dočkat chvíle, kdy na plátno nastoupí Joker. Proč? Protože kdykoli se objevil tento klaun-terorista, jehož smích byl šklebem, znamenalo to, že se něco bude dít. Ve jménu vzrušení volal jsem zlo na scénu a (jak jsem později vyčetl z nesčetných ohlasů na internetu) nebyl jsem v tom sám. Uvědomujeme si ten výsměch obecně vyznávaným hodnotám?
Zlo si získává sympatie a všichni, kdo ho chtějí potlačit, jsou náhle pro smích a vůbec jim nedržíme palce! Zejména Batman působí tristně, jak je mdlý a nevýrazný proti pitoresknímu zjevu svého protihráče! Hrdina v ocelovém kostýmu mluví monotónně stále nachlazeným hlasem a neusmívá se, tuhá maska způsobuje, že postava je naprosto bez mimiky, ani jeho střílející propriety tuto chudobu gest nedokážou vyrovnat, Batman zkrátka nudí.
Podívejte se zato na Jokera! Rozený bavič, nemusel by ani mluvit, už jen pantomimou by vás chytil. Do detailu vypracovaná gesta, včetně pohazování neposlušnou hřívou nebo pomlaskování mezi větami, znějícího, jako kdyby šváby louskal, to vše činí z Jokera postavu přitahující pozornost. Ale povrchovými vjemy nic nekončí. Když totiž tento vražedný šášulka promluví, má to smysl i hloubku a následně se z rozpitého make-upu vyloupne podivuhodný tvor - filozofující zlo, to jest zlo, které umí obhájit sebe, své skutky i nezbytnost opozice vůči dobru; takové zlo pro mnohé přihlížející přestává být vyvrhelem, naopak začíná nenápadně krůček po krůčku oslovovat i ty krasoduchy, kteří by jej ze své výše měli skopnout do jámy zatracení.
Ale suverenita, s jakou provádí další a další zločinecké kousky je nakažlivá, Joker svým usměvavým nadhledem, jímž i katastrofy zlehčuje v maličkost muších rozměrů, podloudně okouzluje diváka, který najednou zapomene, že fandí zástupci zla. Rozhodující je totiž charisma, to si nevybírá svého nositele podle kvalit povahy, umí zevnitř rozsvítit každého člověka, nehledě na jeho dobré či špatné úmysly. Joker ve filmu zářil svou strakatou aurou, zatímco komiksová hvězda Batman vedle něho vydoutnala. Je potom vůbec možné stranit hrdinům, kteří se snaží zadržet našeho miláčka s charismatem? Ať od něj dají prodloužené ruce dobra pryč!
Nebylo by se čemu divit, kdyby se podmanivost jeho postavy odrazila třeba v nárůstu bombových atentátů na lodi a nemocnice. Proč? Zdálo se, že s Jokerem nic není nemožné, tato postava jako chodící mocnost chaosu zcela rozhodila všechny morální kategorie a poskytla alibi i nejohavnějším zločinům, vše za pomoci hlubokých filosofických obhajob i flegmatického úsměvu. Kdyby byl šílencem v běžném slova smyslu klinickým, praštili bychom se do čela a říkali, ať už přes něho zřízenci hodí tu bílou plachtu. Ale Jokerovo šílenství nebylo ryzí, bylo zkřížené s chladnokrevným rozumem a tím vytvářelo zabijáckou směs, budilo respekt, strach a... fascinovalo. Svět si jen může oddechnout, že inspirativní vliv „záporáka“ nepřetekl z projekčního plátna do hlav labilnějších jedinců v hledišti. Zatím.
Pokračování článku si můžete přečíst již 28.11.2008 pod stejným názvem.
Zdroj fotografie: img.osobnosti.cz
26.11.2008 - Aleš Misař