Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Masíčko na čtyři způsoby
Úvodník: Chutné koření nasypali spolupořadatelé, Muzeum hudby a o.s. Neraweb, na pekáč masíčka koncertu 24.3. v už jmenovaném muzeu. Zaplněnému sálu předložili čtyři hudební formace. Žánrů, jež poslat po sobě před publikum může zdánlivě jen dramaturg neslyšící a já bych řekl i zlomyslný kuchař. A ejhle! Ono to funguje. Stará pravda, přece. Hudba je jen jedna.
Článek: A vytvořila pěkný večer. To ale neznamená, že chci nad vším uznale kývat hlavou. Přijměte všimy pozorného posluchače, jež ovšem zůstávají v rovině subjektivní pravdy.
Komorní soubor Matoška – Rodinná formace koncert otevírala. Nevděčná úloha, když si uvědomím, že už jen zaměření kvintetu směřuje k akustické prezentaci. Ale to je jedno. Prodáš, neprodáš! Svůj um beze zbytku prodaly obě dámy v souboru. To je třeba říct už nyní. U pánů už tak koupěchtivý nejsem. Souzvuk violoncella a kytary zase není tak neobvyklý, abychom jej vnímali jako výjimku. Očekával bych tedy zdatnější zvládnutí hráčské techniky. Roztřesená intonace u violoncella a „beklajdový“ kytarový doprovod se mi zdají málo na potenci obou nástrojů. Exkurs do hájemství metalové Metallicy se nevydařil. Úprava s ustrašenými, roztřesenými houslemi a se skromně hranou kytarou nemohu přijmout. Ale vraťme se k dámám. Eva Matošková zpívala jistě, její švagrová Eva Matošková-Růžková u klavíru odehrála své party rovněž spolehlivě a obě patřily k oporám souboru.
Kolečkový dům- Seskupení principálky Pavly Procházkové, jak sama svému postu říká, přineslo hudbu, jež jsem očekával. Tedy lehce šokantní, zdánlivě feministické texty, v některých momentech teatrální, ale zcela logicky vyklenutý zpěv, dynamický doprovod, postaven na výborném hudebním přednesu klavírního partu. Připomenu, že tato formace jako jediná do večera přinesla humor. Takový, že ne každému seděl a také ne vždy. Všiml jsem si ale jiné věci. V momentě, kdy v sestavě zůstává jediný rytmický nástroj, basová kytara, očekával bych, že ji zřetelně uslyším dřív než v předposlední skladbě. A to nemá nic společného se změnami rytmu a tempa. Ty se u šansonu, jenž má kapela vepsaný v záhlaví svého zaměření, víceméně očekávají. Třeba je to problém zvukaře, nedokážu určit.
To, co jsem postrádal u předešlé party, dostalo se mému uchu s nástupem sestavy Szmyrum chechuum. Dokonale vyvážený přednes, dokonalé hudební aranže písní. Rytmika na úrovni perkusí tlačí před sebou skupinu naprosto dostatečně a tlačí jí svým vlastním přednesem k dynamice nejen zpěvu, ale i všech melodických nástrojů. Jen jsem netušil, že se tomu dá říkat česká world music. Já slyšel folk jak řemen protažený beskydskými stráněmi. Ve finále je mi to fuk. Prostě se mi to líbilo moc a hybná síla formace, Bára Baronová, má mé absolutorium. Jen mě mrzí, že mi stále uniká český ekvivalent názvu kapely.
K závěru pěkně rozjetého večera se nastavil, podle průvodních informací, Walpapersband. Nebo se píší bez „s“, jednotné číslo? Podklady se rozcházejí a oni sami s podáním resumé nechvátají. Asi to není podstatné. A co je? Že hrají profesionálně podanou muziku, založenou na swingových standardech, s občas vloženými orchestrálními čísly. Bez vzruchů, bez emocí, zpěvačkou počínaje, bicistou konče. Asi jsem očekával věkově mladší složení a proto mě muzikantská profesionalita překvapila, k jejich nahrávkám jsem se nedostal a jejich hudbu jsem slyšel premiérově. Nevadí. Bez ohledu, jestli jednou nebo desetkrát, muzikantsky krátce: „Nemělo to koule“. U jazzmanů očekávám individuální nespoutatelnost, hraničící až s extravagancí. A přesto podřízenou celku. Jenže, zde se celek stal jedinou veličinou, jež rozhoduje o výsledku.
Málo? Mně to tak nepřišlo. Hledání svého vyjadřovacího jazyka dosáhli všichni. A že je co zlepšovat? To vždycky. A není rozhodující, odkud jejich hudba přišla. Hlavně, že je tady.
Zdroj fotografie: www.adam.cz
27.03.2009 - Jaromír Komorous