Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu
Úvodník: Tato slavná replika z rozhovorů filozofujícího velikána českého divadelnictví a vůbec kultury Jana Wericha na straně jedné a výsostného glosátora, scénáristy a autora této knihy Vladimíra &Skutiny na straně druhé vlastně naživo nikdy nepadla. A přesto o ní víme. Kniha s tímto titulem ležela dlouho ve stole autora . S vydáním přichází nakladatelství XYZ.
Článek: Kniha se objevuje na pultech zhruba 40 let po elektrizujících setkáních obou pánů, kdy se rodily myšlenky, jež potom měly své místo v televizní relaci „Co tomu říkáte, pane Werichu?“, pokud si pamatuji, velmi sledované, protože měla nevídaně jednotné publikum. Sám Werich říká, že stejnou jednotu cítil v roce 1938. Nezažil jsem ji. Tu z roku 1968 ano.
„Každý máme ajnclík ve své duši. Každý z nás. Cloumáme mřížemi a klecí toho svého ajnclíku, chceme se dostat ven a nejde to. Člověku je z toho nějak divně u žaludku,“ říká pan Jan Werich panu &Skutinovi na Matějské pouti u klecových houpaček na jaře roku 1968. Dnes píšeme rok 2009. Houpačky ustoupily modernějším atrakcím. Co se týká ajnclíků v našich duších si tím ústupem zdaleka jistý nejsem. Nehledě k tomu, že alespoň zdánlivá jednota národa je vzdálenou chimérou. A, bohužel, nejsem schopen říct, zda se z toho radovat či ne. Jak kdy, mi z toho vychází.
Ani jeden z protagonistů při setkáních nefabuluje. Werich se často vrací do svých klukovských let a vzpomínek s tou dobou spjatých, &Skutina do nich vstupuje na úrovni svého tehdejšího věku a přesto si v nich společně vyloženě lebedí. Jestli ono to souznění nevycházelo z toho, že osobní komunikace stála na výsluní lidského kontaktu obecně a lidé trošku přemýšlející se jí zabývali určitě víc, než dnešní populace, zahlcena technickými výdobytky, žel velmi osobního použití. Slogan „jsme s vámi – buďte s námi“ je logicky zapomenut a do komunikací na všech úrovních proniká neurvalost, vycházející z hrubé neznalosti protějšku a hlavně z neochoty se s ní vůbec seznamovat. V současné rychlosti života to asi ani stíhat nelze. Ohlédnutí do let šedesátých může tak paradoxně přivítat především generace, jež tuhle dobu nikdy nezažila, ale měla by o ní sakra vědět.
Kniha graduje korespondencí mezi oběma kulturními veličinami tehdejších let. Charakteristicky. „Protože bych rád v téhle zemi zemřel, naložte s tím, jak uznáte za vhodné, ale až já tady nebudu,“ loučí se Werich se svým debatérem. „Možná, že ještě někdy řeknu: Á, pan &Skutina! Pan &Skutina je tady s tím vápnem … Ale teď ne. Teď se nevracejte! Byl byste sebevrah,“ píše Werich &Skutinovi do jugoslávské Portorože v dubnu 1969. Stalo se. Kniha vyšla až v roce 1990, tedy opravdu po smrti pana Jana Wericha. Ale s prodlením 10 let. Tohoto vydání se nedožil ani autor. Zemřel roku 1995. Dle mého názoru se stali pionýry dnešních „talkshow“. Otázkou zůstává, zda by je to těšilo.
Vladimír &Skutina: Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu!
Vydalo nakladatelství XYZ v roce 2009
Obálka www.xyz-knihy.cz
12.05.2009 - Jaromír Komorous