Rozhodnutí, prát do lidí svou muziku společně, kvituji s povděkem. Hledejme jejich profilaci až někde u jazzového free stylu. Experimentují stále s novými prvky, na základě perfektně zvládnuté techniky, s viditelnou úctou pro prostor kolegy v kapele. Připomeňme, že sám Hammond se etabloval u takových mistrů, jakými jsou v oboru Sonny Rollins či Sam Rivers. Světově uznávané hvězdy najdeme i za jednotlivými instrumenty. Trumpetu fouká Dwight Adams, zvaný „Spirit of Detroit“. Mě zaujal velmi pianista Kirk Lightsey. Jeho hra s tóny je impozantní a mohli jsme sledovat během koncertu, že i nakažlivá. Střídal křehké polohy s razantní úderností a svou hravostí dokázal infikovat nejen spoluhráče, ale i lačné publikum.
Po schválně rozpačitém (a spleteném) začátku to vypuklo. Hammond s sebou nevozí nedouky. Jak jsem řekl, všichni jsou zdatní . Na každém postu jedinec, jenž do celkového obrazu kapely přispívá velmi znatelně a na evropském písečku by mezi ostatními vyčníval.
Blues v jejich podání je mistrovské dílo, shodli jsme se s přítomnými poslouchajícími muzikanty. Na dechách tlumítka, vzlykot jak opuštěného koloucha. Na to nasadí nějaký hudební fór, aby sebe sama shodili a nenechali své publikum přemýšlet, že by mohlo jít o něco víc, než o muziku. Byla tady, když já ještě ne a oni malí chlapci. A od začátku hraje roli úžasné zábavy, zbavující prokazatelně účastníky stresů a vůbec negativních stavů duše.
