LETNÍ DNY S KYTAROU! stálo v časopise Kulturní přehled. Jel jsem prstem po jménech: Luboš Pospíšil s pořadem Drahá, Petr Novák revival, Michal Prokop, Vlasta Redl, Jarda Matějů, Slávek…
Slávek? zarazil jsem se. Tak na toho Ivana, které ale budu v oblasti folku říkat Judita, určitě půjde, ano: vždyť to je přece její nejoblíbenější písničkář! A já… Půjdu do staré synagogy taky. A tam se nečekaně setkáme! Tedy vlastně ne nečekaně, vždyť ona mi sama prozradila, jak ho miluje, a taky ví, jak miluju já ji, takže…
Dost jsem se na ten večer soustředil, takže jsem byl u domovního průjezdu už o hodně dřív. Letní večer dovnitř vábil páry, a když jsem prošel na malý dvorek, sedělo už tam porůznu i několik folkových vzývatelek a možná i nějaké mladé básnířky, o kterých zpívával Jarek Nohavica. Na konci dvorku stála stará synagoga, úplně utajená uprostřed bloku, a před ní prodávaly dvě dívky vstupenky. Jednu jsem si koupil a rychle vyšel na ulici a do parku. Chvíli jsem se procházel a snad i soustřeďoval. Pak jsem se vrátil do nitra bloku a před synagogou stála Judita s moderátorem Letních dnů s kytarou Michalem. Měla hezkou sukni a konverzovala, když jsem rychle přicházel a ještě rychleji pozdravil: jenom ji.
Odpověděla mi - a pokračovala v konverzaci. Kdyby byla sama, zůstal bych, ale takhle jsem jako by se samozřejmostí zatočil do vchodu. „Lístek máte?“
„No, jo, vlastně,“ vrátil jsem se k dívce a podal jí ho. Přitom jsem znovu koutkem oka přelétl Juditiny nohy a ji celou: proč jsem se jenom zrovna do ní musel tak…
V synagoze bylo příjemné chladno. Sedl jsem si až dozadu na kraj – má oblíbená strategická pozice. A pak jsem čekal. Neotáčel se. Judita stále asi hovoří před vchodem s Michalem, až jsem konečně vycítil, že už přicházejí, a zastavili se skoro za mnou. „Tak příjemnou zábavu,“ řekl. Opustil ji a ona, už zase sama, mne minula, aby si vybrala místo také nalevo, ale hodně vpředu. Bylo mi to líto, a tak jsem aspoň po celý pořad čekal, až se ohlédne, ale ani se nepootočila - a jen se se Slávkem chvílemi trochu hýbala do rytmu. I mne docela zaujal, ale vnímal bych ho víc, kdybych se bez přestání nemusel dívat na Juditu. Jednou přece trochu pootočila tvář a upravila si vlasy u ucha.
Michal Slávka na začátku uvedl, a potom všechno sledoval z galerie. Zcela nepatrně a absurdně jsem na něj žárlil – a on si pak skutečně přišel sednou poblíž Judity. Jistě ji obdivuje, myslel jsem si. Jako já. Judita si přehodila nohu přes nohu a já se díval na její střevíc. Zrovna v tu chvíli jsem si však uvědomil, že je v synagoze i několik o dvacet let mladších dívek, které by se mi vlastně taky měly líbit. Ale zase jsem na to zapomněl a díval se dál na střevíc ženy, které bylo třicet sedm let.
Najednou vše skončilo. Vstal jsem. Judita mi kdysi slíbila, že mi vypálí Slávkovo cédéčko, ale pak naše vztahy zamrzly, a tak na to už jistě nemyslí, říkal jsem si – a šel si nosič koupit sám.
Jenže i Judita mířila ke Slávkovi. Ten na chvíli zašel do zákulisí, pak zase vyšel, a jak jsme ho – a nejen my – sháněli, skoro jsme se s Juditou srazili. Ale ani nyní mne nevnímala.
Všiml jsem si krabice plné cédéček, a abych se nemusel sklánět, zase jsem sestoupil z pódia. To mé CD bylo hned zkraje. Sáhl jsem po něm zrovna ve chvíli, kdy Judita konečně došla tam nade mnou ke Slávkovi a podávala mu jakési noviny. „Tak tady je to, co jsem slíbila, když jsme si celou noc mailovali.“
„Aha.“ Ale řekl to nesmírně neutrálně a už-už mě hlídal očima, zda mu něco nekradu. Skoro hned pak se ke mně sklonil a začal rozkládat i ostatní svá CD. Judita by s ním očividně ráda ještě hovořila, ale snad právě tím to bylo pokaženo, ačkoli jsem to neplánoval a přímo se svého zapůsobení zhrozil… - ale už bylo pozdě. Už se mi Slávek chlubil, co vydal, a čekal velký obchod, zatímco Judita důstojně sestupovala z jeviště. Připadalo mi to pro ni nekonečně pokořující, i když byla novinářkou, a nejradši bych se rozplynul na molekuly. Ale byla slušnost vyslechnout Slávka. Teprve potom jsem řekl: „Ale já chci jen tu poslední,“ a dal mu tři stovky. Chytil jsem CD a bez jakéhokoli zájmu o člověka-Slávka (jaký přitom zájem tkvěl asi v Juditě!), odvrátil jsem se k východu a… Běžel za ní.
Ale Judita už byla pryč.
A tak jsem ji marně hledal v ulicích, a tak jsem jí marně posílal SMS-ky, a protože mi říkají tragéd a nešťastnými láskami skutečně možná trpím trochu víc než většina populace, hned jsem si představil ji jako sebe, a tedy jak jde do nejbližšího parku a brečí na lavičce. A snad se už někde i nevěší! představil jsem si - a proklínal sám sebe, ale spíš mi přišlo, jako by někdo nahoře tohle tak zařídil. Anebo někdo dole?
Zkrátka – kvůli mně o něj přišla. A to mi nikdy nezapomene. A proto mlčí.
Až druhý den mi poslala tento mail: „Nedělejte si starosti! Zkrátka jsem mu pouze dala noviny, kde o něm píšu - a jak jsem mu slíbila. A jasně, že bych s ním ráda dala řeč, ale nejsem typ vlezlíka, kterej dokáže oxidovat kolem někoho tak dlouho, až se s ním ten nebožák prostě musí začít bavit. Tady v synagoze to nevyšlo, ale co? Třeba pokecáme u Samsona na Muzice anebo na Samsonových padesátinách. Anebo taky nikdy – no a co?“
To byla celá ona. Ne, nikdy by neprojevila ani sebemenší slabost.
A tím vlezlíkem jsem se mohl až do té dost dobře stát já, protože už mnoho nechybělo a při dalším setkání bych Juditu již pouze nepozdravil, nýbrž právě že bych oxidoval někde poblíž. Tak dlouho, až by se nebožačka se mnou prostě musela začít bavit.
A tak jsem byl rád, že jsem tomu předešel a že si vlastně tím pádem i zase trochu víc rozumíme, ale zároveň jsem si představil, že ten večer v synagoze nezpíval Slávek, ale slavná folková trubadůrka Slávka, která mne už dávno předtím uhranula svým hlasem i něžným projevem (tak jako Juditu Slávek svým mužným projevem), a v duchu jsem se opět ocitl na konci pořadu, ale… Došlo k výměně. Tentokrát si šla vybrat cédéčko Judita, zatímco já se dral na pódium, a pak tam i otrle čekal a čekal a dokonce okatě dával najevo, jak o krátký dialog s paní Velikou stojím. Já, fanda. A nestyděl jsem se před ostatními čumily, protože jsem byl chlap, a protože...
A protože to chlapi mají na světě o tolik lehčí.