Bude to znít strašlivě, ale myslím, že nemálo lidí ošklivost popouzí, vykládají si ji jako urážku a k jejím nositelům se chovají, jako by tím nedostatkem byli vinni. Ubližují jim, vysmívají se, přehlížejí je, opovrhují jimi, zkrátka je trestají za jejich estetický prohřešek. Odsouzeníhodné chování, ovšem jeho zakořeněné důvody lze snadno vystopovat.

Ošklivost je předsudečně brána jako negativum, bývá v obecném podvědomí spojována se zlem. Stačí nahlédnout do obrázků tradičních pohádek našeho dětství na ty různé čarodějnice, černokněžníky, úlisné panovníky, v podhradí na pobudy, potulkáře, loupežníky a jiné záškodníky, nemluvě o čertech a rarášcích (ztělesněná ohyzdnost)... Každý z nich měl aspoň bradavici na nose, hrb na zádech nebo žlutou pleť či přinejmenším nohy do O. I ta pokrytecká královna, macecha Sněhurky, která si před zrcadlem hrála na krásu, nakonec přiznala podstatu, když se účelově změnila ve scvrklou stařenu. Naproti tomu dobro se chtělo líbit. Udatný princ má vypjatou hruď, je urostlý, má rovné nohy, jeho blond kadeře se vinou kolem zdravě růžové tváře. Naleštěný meč po boku je už cingrlátkem navíc. A co teprve princezny, tedy ty, pro které hezouni ve zbroji utínají stovky hlav? Nejsou snad pravzory kandidátek miss? Nemusí jít jen o vznešené panny narozené z pěny přepychu, třeba Popelka byla ukázkou krásy prosté, tzv. z chaloupky. I ona však ztratila střevíček na palácových schodech a tím mě přesvědčila, že krása bývá neodvolatelně vábena do přepychu.

Tyto úvahy se mi proháněly hlavou, zatímco jsem s děsivou škodolibostí usoudil, že tři káčátka v mé třídě nezachrání ani tři oříšky, že princezny by z nich mohly být pouze papírově, že ani vstup do jantarové síně by je nerozsvítil do krásy, a že jsou celkově na draka, pokud by je drak vůbec zařadil na jídelníček.

Snažil jsem se tedy ve třídě nedívat tím směrem k rybníčku vepředu, abych neurážel svůj zrak či vkus. Opravdu jsem se snažil, ale pojednou jsem zjistil, že z nevábného trojlístku nemohu spustit oči. Jejich ošklivost byla natolik ukázková, až mě přitahovala!! Se zvrhlým apetitem jsem si vychutnával zejména tu jednu – brýle školometsky na špičce nosu, tvář svítící jako tvarohový půlměsíc, ovšem zpestřený kráterky uhříků, pokřivené tělo vzdálené představám o ženských proporcích, to vše v balení tlustého svetru zaokrouhlilo sumu půvabu na nulu. Ale já si nemohl pomoci, se zvrácenou chutí hltal jsem její nepůvab, chtěl jsem jej zbádat do nejmenšího detailu, vrásky, gesta, mezírky v zubech, toužil jsem ten skvost prozkoumat naskrz, zatímco učenlivý objekt chytal za velkokapacitní brýle moudra z katedry. Můj soukromý estetický výzkum tak pokračoval vedle běžných studijních povinností. Na konci prvého semestru se už spolužákům mohlo zdát, že mám jasně svou vyvolenou...

_{obrázek: http://t0.gstatic.com}