Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Poezie k hudbě VIII. Nakřáplý džbán - Bob Dylan


Úvodník: Ten skřehotavý živel oslovil nejméně dvě generace. A dokázal pod svým praporem sjednotit nakonec rockery i folkáče. Nebylo tomu tak vždycky. Zděšení ortodoxních akustiků, když Dylan pověsil na krk elektrickou kytaru si ještě pamatuji. Zajímavé je, že mě to tenkrát přišlo normální a pokud se jeho tvůrčí duše měla vyvíjet, tak jedině tudy. Jeho kumšt neutrpěl.

Článek: Do hudby přinesl „umění zoufalého zpěvu.“ Skřehotá pořád a přejme si, aby mu to ještě nějaký čas vydrželo. Hudební pedagog ale šílí. Jeho frázování je natolik „nefrázování“, že nejde kopírovat. Tedy jde, ale nedopadne to. Zvláštní. Rozkošatěl se v osobitého umělce, při pohledu zpět nadžánrového. Spojuje v sobě srdce věčného tuláka s duší otevřenou dokořán poetice prvního i posledního dne člověka a jeho vidění světa je vskutku globální.

O kom je řeč si nejvíc uvědomíme, když si vyjmenujeme aspoň některé borce, jež hrají jeho kousky. Díky jeho „neumění“ začal zpívat Jimi Hendrix. Stouni a konkrétně Mick Jagger se snažil obkoukat jeho frázování. Ve folku se o totéž pokoušela třeba Joan Baez. Ale i Maddona! Kokrétně píseň Knockin’ On Heavens Door se dočkala asi největšího počtu cover verzí. Připomeňme jen Guns´N Roses, Bob Marley, Eric Clapton, ale i Avril Lavigne.

U nás nezapomenutelný Petr Kalandra. Říkám, kdo s kytarou na klíně neklepal na nebeskou bránu, nikdy na ni nehrál. Žádný jam se bez ní neobejde a je jedno, zda folkový, či rockový. 

                                                
Nebeská brána

                                       Mámo sundej kytku z kabátu
                                       za chvíli mi bude k ničemu
                                       můj kabát a kudlu vem pro tátu
                                       já už stojím před bránou s klíčem

                                   R: Cejtim že zaklepu na nebeskou bránu
                                       Cejtim že zaklepu na nebeskou bránu
                                       Cejtím že zaklepu na nebeskou bránu

                                       Jó mámo zahrab moje pistole
                                       ať už z nich nikdy nikdo v životě nemůže střílet 
                                       ještě se sejdem za sto let
                                       až se vydáš na poslední výlet

                                       Neberu s sebou milý tváře
                                       žijte si tu co se do vás vejde
                                       až popíšem všechny diáře
                                       všichni se tam za tou bránou sejdem

                                       Všichni jednou zaklepem na nebeskou bránu
                                       Všichni jednou zaklepem na nebeskou bránu
                                       Všichni jednou zaklepem na nebeskou bránu

V té písničce jde o všechno a přesto Dylan, potažmo česky Kalandra z ní vytěsnili smutek a nahradili jej prostou neodkladností toku času. Kalandra napsal perlu „… žijte si tu co se do vás vejde …“ Když se vám podaří na jiné téma stejně prostá krása, začněte se tím zabývat důkladně. Česká scéna čeká.

                              

Zdroj fotografií www.hisroryguy.com; www.muserquide.com

03.02.2010 - Jaromír Komorous