Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Poezie k hudbě XI. Především exilový básník – Ivan Wernisch



Úvodník: Uklízeč na petřínské rozhledně, betonář vyhnívacích nádrží na Trojském ostrově, ale především básník. Patří ke generaci, kterou spláchla normalizace. Drsně, nesmlouvavě. Jeho dílo tak vycházelo především v samizdatech a v exilových vydáních. Husák mu ukradl život. Ivan Wernisch patří přesto v Čechách k nejplodnějším autorům druhé poloviny 20. století.

Článek:

Snad díky svým stigmatům vneseným sem před sedmdesátým rokem minulého století, neobyčejnou snovostí a imaginací své tvorby, můžeme zároveň dodat, že patří k nejkvalitnějším. Muzikanti na to přišli velmi brzy. Dřív to ani nešlo.


Souborného vydání jeho tvorby jsme se v Čechách mohli poprvé dočkat ve svazku brněnského nakladatelství Petrov v roce 2002 pod titulem Blbecká poezie. Vracel jsem se a vracím se k jeho básním znovu a znovu. Někdy nepatří k těm úplně snadným básníkům k pochopení. Obrazností tvorby, mnohdy nelogismy, slovními obraty jindy neviděnými. Cestu k posluchačům si ale našly. Jeho knihy vyšly v překladech v Německu, Itálii, Francii, na Ukrajině a v USA. Po jeho poezii sáhli muzikanti z Plastic People, Petr Skoumal, Mikoláš Chadima a pro mě především CK vokál. Ovšem největší tlak na hrudníček jsem zažil kdesi ve středních Čechách při produkci alternativní rockové party z Mělníku, jež se pyšní jménem Postižená oblast. Nasazením, masivním zvukem, výběrem textů. Podíváme se na jeden z nejkratších, ale známých, podepsaný naším dnešním protagonistou, zblízka. Legraci vynechává Wernisch často. Zde ale přímo programově.

                                               Když zhaslo slunce
                                                                         

                                                     K
dyž zhaslo slunce, bylo ještě líp.
                                                               
                                                     Všemožným chlastem jsme se nalili,
                                                           
                                                    
chodili jsme a žvanili,
                                                                
                                                     chrastilo listí, hulilo se z lip,
                                                             
                                                     pod kterejma se pálily
                                                               
                                                     
nějaký hadry a nějaký kosti.
                                                               
                                                     Blábolily se pitomosti
                                                                
                                                     a vonělo to koncem léta.
                                                               
                                                     Zmejlili jsme se. Byl konec světa.
 

Závidím těm, kdo neví, o co šlo. Závidím starcům, po kterých to sklouzlo, embryům, kterým, když už chápala, to předložili později jako hotovou věc. O vydlabanou radost z hlav přišla generace roku 68. O tom není sporu. Až Ivan Wernisch to dokázal rozsvítit a přidat tomu publikovatelnou hodnotu. Zde silně naštvanou. Blbá životní zkušenost.
 

Ale pojďme si všímat stavby písničky. Wernisch neváhá v první půli zvolit klasický obkročák, aby ho v druhé půli nahradil svázaným veršem hned navazujících řádků. To ale není to podstatné. Nejpůsobivější (a spojení s hudbou to ještě podepře) je zde zvukomalebnost 3. a 4. verše písně. Zkuste posadit za sebou 2 verše se shodným zvukovým efektem a rozdílným významem. Přes nelogismy, používané s oblibou, Wernisch se zde vzácně drží reálu. Ví proč. Je totiž víc jak potřebné, aby textu rozuměly i generace dnešní. Ty především.
A příští jakbysmet.

                       

zdroj fotografií www.cs.wikipedia.org


24.02.2010 - Jaromír Komorous