Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Věc Makropulos: Někdy lépe nezpívat



Úvodník: Čapkova science-fiction Věc Makropulos se dočkala zhudebnění díky Leoši Janáčkovi již před drahnými roky. Užít si jí můžete i dnes, rovnou na prknech která znamenají český svět, tedy v Národním divadle. Pokud ovšem "užít" není zbytečně silným výrazem...

Článek:

Drama věčného života, který se nakonec stane noční můrou temnější, než strach z pomalu se blížící smrti, patří ke klasikám Karla Čapka. Slavná zpěvačka Emilie Marty zamotá hlavu nejen všem svým obdivovatelům, ale i právníkům kauzy Gregor Prus. Sebevědomá kráska libého hlasu totiž zná tajemství, které nejen že na dědické řízení vrhají nové světlo, ale zavánějí nedořešenou minulostí a snad i magií! Není se co divit. Slavná zpěvačka není nikým menším, než dcerou lékaře Rudolfa II. a je jí již neskutečných 337 let! Právě v dopise nesnadně získaném z pozůstalosti ukrývá recept k opětovnému prodloužení života. Zpočátku se bojí smrti, ale nakonec se začne bát věčného života. Jeho dar nabízí přiopilá všem účastníkům kauzy, leč, zprvu lákavá vidina nesmrtelnosti se při pohledu na starou duší týranou krásku stává odpornou. Na její výzvu reaguje jen mladičká Kristinka. Utlačovaná šedá myška ale nezklame své přesvědčení a recept raději zničí... 


Věc Makropulos v podobě nově nastudované opery Leoše Janáčka představilo Národní divadlo jako vzpomínku k 80. výročí úmrtí geniálního skladatele. Operu si nejdříve poslechli diváci v Londýně, poté, během šesti představení, i v Praze. Od její vůbec první premiéry již utekla celá desetiletí - tehdy se psal 18. prosince 1926! 

Skočme ale zpět do současnosti. Německá sopranistka Gun-Brit Barkminová v hlavní roli zpěvačky E.M. hezky hraje, hůře zpívá. Ne snad proto, že by její hlasový fond neodpovídal požadavkům tvůrců opery. Kdepak. Zatímco orchestr vyluzuje libé tóny, které by sladkou vzpomínkou pohladily i zesnulého Janáčka, zpěv tu zkrátka nehraje prim. Čapkova hra, přestože je zpracována coby opera, totiž neztratí převodem k jinému žánru činoherní rysy a to dokonce ani v případě operního zpěvu! Jde snad o operetku? Ani tak ne. Přestože žánrově musíme pokývat hlavou nad novátorstvím, které vypadá, jako když operním umělcům zkrátka vyměníte text a necháte je odzpívat scénář činohry, ani přivcům moderny tento počin nezalichotí. Po pár minutách překvapeného poslechu tak musíte konstatovat, že hybridní performance měla raději zůstat běžnou hrou. 

Nevyniknou ani kostýmy britské návrhářky Sue Willmingtonové. Zato scéna ohromí každého. Prosté řazení židlí a stolu doplňuje monumentální působící kulisa zdí a hlavně geniální systém dveří vracející nás do bujícího funkcionalismu. Světelné hry zavírání a otvírání dveří jako alegorie proudu času i beznaděje uchvátí působivou jednoduchostí a zalíbí se i těm, kdo dávají přednost tradiční "vypiplané" kulisové výpravě. 

Konečný verdikt? Překousnete-li, že je Věc Makropulos spíše recitálem, než slovutnou operou, potěšit dokáže. Čapkův poměrně složitý děj sice během krátkého času zmate méně pozorné diváky, kteří nečetli původní dílo, program ani titulky, leč, potlesk závěrem jest oprávněný. 

 

Národní divadlo: Věc Makropulos

(Leoš Janáček)
Dirigent:  Tomáš Hanus
Režie:  Christopher Alden
Emilia Marty:  Gun-Brit Barkmin
Albert Gregor:  Gianluca Zampieri
Solicitátor Vítek:  Jan Markvart
Kristina:  Alžběta Poláčková
Jaroslav Prus:  Martin Bárta
Janek:  Tomáš Kořínek
Advokát dr. Kolenatý:  Gustáv Beláček a další 

Fotografie: Národní divadlo



13.03.2010 - Michaela Wilhelmová