Píše se 13. duben roku 1906, před pěti dny poničil výbuch Vesuvu Neapol a za dalších pět dní zničí zemětřesení San Francisco. Jako by snad sama příroda chtěla předznamenat příchod další literární legendy, Samuela Barclaye Becketta (1906 – 1989). Jeho život se ponese v otřeseném duchu existenciálního hloubání a potápění se na samá dna zoufalství.

Tenhle chlapík má pořád ještě kytku za uchem, to mi nikdo nevymluví. Jeho kytara a foukací harmonika jsou poznávacím znamením hudby s irskými kořeny, v Anglii pak rozkvetlé do světové proslulosti. Nabízí se srovnání s jiným holomkem se stejnými atributy provázejícími jejich tvorbu, s Bobem Dylanem. Ale to končí právě jen u toho nástrojového vybavení.

Uklízeč na petřínské rozhledně, betonář vyhnívacích nádrží na Trojském ostrově, ale především básník. Patří ke generaci, kterou spláchla normalizace. Drsně, nesmlouvavě. Jeho dílo tak vycházelo především v samizdatech a v exilových vydáních. Husák mu ukradl život. Ivan Wernisch patří přesto v Čechách k nejplodnějším autorům druhé poloviny 20. století.

Na konci šedesátých a začátkem sedmdesátých let kvetla všechna muzika v girlandách jak muškáty v truhlících za okny bavorských hospodyněk. Plná nakadeřených květů a vzápětí donaha svlečených, ponejvíce kytarových riffů. A kapela The Doors vyrostla uprostřed toho všeho. Kdo by pomyslel, že její lídr, Jim Morrison, od toho v roce 1971 natrvalo odejde?

Kdo dozrál (a přezrál) v druhé polovině minulého století, nemohl jejich muziku snad minout. Klíčová undergroundová a dnes už v pravdě legendární skupina Psí vojáci. U vesel převozník Filip Topol. Převezl je z přiblble čitelného břehu na břeh těžce nevyzpytatelný. Spoustu fanoušků se na prám nevešlo. Tak za nimi plavali. Jiní jim z protějšího břehu skákali naproti.

Ten skřehotavý živel oslovil nejméně dvě generace. A dokázal pod svým praporem sjednotit nakonec rockery i folkáče. Nebylo tomu tak vždycky. Zděšení ortodoxních akustiků, když Dylan pověsil na krk elektrickou kytaru si ještě pamatuji. Zajímavé je, že mě to tenkrát přišlo normální a pokud se jeho tvůrčí duše měla vyvíjet, tak jedině tudy. Jeho kumšt neutrpěl.

Vliv anglického soundu na českou muziku je nepopiratelný. Zvlášť v letech sedmdesátých minulého století, kdy pohled za La Manche umožnil akumulovat mízu, jež z tamních sestav prýštěla všemi póry. Textař Pavel &Srut se stal snad samým akumulátorem.

Vysokoškolský profesor Krejcar, člen Devětsilu, zastánce funkcionalismu bojující proti dekorativismu. K tomu vydavatel, schopný výtvarník a člověk milující zasvěcené debaty. Z minulého manželství s Jiřinou Buckovou měl syna Jaromíra, ale to Mileně ani v nejmenším nevadí. Zamiluje se, dokonce natolik, že chce rodinu. Krejcar navíc představuje pro Jesenskou životního bojovníka. Na rozdíl od ní pocházel z chudších poměrů a začínal jako vyučený zedník, postupně se propracující až ke studiím architektury u jmen, jakými jsou Jan Kotěra či Josef Gočár.

Jan Jesenský si může marně lámat hlavu, jak se dceři daří. Ta po útěku do Vídně přeruší s celou rodinou kontakty. Ernst má ve Vídni problémy s prací. Mzda je nízká a stěží pokryje základní lidské potřeby. Na obzoru jsou i první velké hádky, zklamání a neustálá nedorozumění. Tatam jsou zasvěcené debaty o literatuře i hudbě, které Ernst s vášní holduje. Manžele ubíjí stereotyp.

10. srpna 1896 má vrchní čelistní chirurg a profesor Karlovy univerzity Jan Jesenský (1870 – 1947) důvod k oslavám. Manželka Milena mu právě porodila stejnojmennou dceru! Otec, miláček české smetánky, však zatím netuší, že vytoužený potomek mu přidělá na čele nejednu vrásku. Dcerka totiž zdědí otcův kladný vztah k dandysmu a neváhá jej pěstovat zároveň s vášní pro hazardní hry a drogy.

Udělování tohoto titulu v Anglii, bez ohledu na branži, je mi milé. Tisíckrát milejší než české jmenování kdovíjakým umělcem či současné propůjčování nejrůznějších metálů. Jeden ze slavné dvojice (druhým či prvním je zajisté John Lennon, řeč je o The Beatles), je ten vždy hodnější Paul McCartney. Jde o to, jestli by toho bez ostatních z kapely kdy dosáhl. Dle jeho vlastních projektů určitě ano.

Málokomu sluší označení legenda jako jemu. Karel Kryl patří ke slavným dětem osmašedesátého roku a k neméně slavným navrátilcům roku devětaosmdesátého. Startoval na škrtnutí. Snažil se o důstojný klid úměrný svému věku, ale nedařilo se. Dávno totiž viděl, co ostatní ještě ani netušili. Bylo mu to osudné. Máme ale co číst a poslouchat

Jakým? Přece dvounohým. A rovnou na jeviště. Když ty nasadí sborový „ječák“, může si protagonista Leonard Cohen, lyrik od pánaboha, dovolit sjet o nějaký tón níž a posadit písničku do skvěle vytvořené atmosféry. Působí to, jako když se žhavá láva mísí s chladnou vodou oceánu a stoupající pára přikrývá milosrdně pod ní zuřící vřavu mezi ohněm a vodou.