David Mitchell sestavil šest příběhů do jedné knihy, které ale nejsou dovyprávěny klasickým stylem, ale jsou přerušeny ve své polovině - a dovyprávěny v opačném pořadí. Takže ten, kterým Atlas mraků začíná, totiž příběh sanfranciského notáře, který se kvůli vyřízení pozůstalosti ocitne někdy v polovině 19. století u novozélandského pobřeží, je dovyprávěn jako poslední. 

Právě jeho deník se objeví jako náhodná ozvěna z minulosti v pořadí druhém příběhu nadaného skladatele a tak trochu podvodníka Roberta Frobishera z roku 1931. Navíc deník přetržený napůl. 

A tak to je se všemi následujícími příběhy přeskakujícími v čase, jejichž hrdinové jsou tak různí: novinářka pátrající po utajené vědecké zprávě věstící katastrofu z Kalifornie 70. let, ješitný nakladatel, který se skrývá v domově důchodců, osud geneticky modifikované jídlonošky i příběh postapokalyptický, který se znovu odehrává na pacifických ostrovech, a který autor dovypráví do konce. 

Spojit nespojitelné, tak by se dalo vystihnout propojení knihy, filmu a audio podoby. Román, který je poskládán jinak než film, by měl být možná tím prvním, po čem sáhnete. Film totiž staví na vizuální podobě, kde divák potřebuje poměrně dlouhý čas, než se zorientuje. Ani potom nemá jistotu, že vždy propojí to, co spolu souvísí. 

Audio podoba bohužel zaujala nejobtížnější místo, a to tím, že přišla mezi diváky-čtenáře v poslední řadě. Už to ji staví do nelehké situace. Ti, kteří navštívili kina, znají barevnou fresku plnou drobných detailů. Čtenáři zase pohltili tyto příběhy přes sílu slova. A ti, co sáhli nebo se teprve k tomu chystají zaposlouchat do Altasu mraků, by se měli připravit zase na úplně jiný dojem. Dlouhé, předlouhé vyprávění několika vypravěčů vychází z knižní podoby. A času je zapotřebí si udělat poměrně dost. Poslech vám zabere celý den. Jeho délka snad vystihuje staletí, kterými román prochází. A to je možná slabinou celého poslechu. Utáhnout celý děj a ještě tak členěný, je velice náročné. Několik interpretů se snaží odvyprávět celou knihu a ne všichni odvedli svoji práci poutavě, jak náročnost děje vyžaduje. Příjemně se poslouchá Jan Vlasák, jeho profesionálnímu výkonu nelze nic vytknout. U dalších vypravěčů jsem měla pocit něčeho nuceného, hlasy mi k ději nesedly. Je to pouze můj osobné dojem, člověka, poznamenaného filmem. 
V případě Kryštofa Rímského, který začíná i končí celé album, bych si ale dovedla představit někoho s výraznějším projevem, který dokáže posluchače připravit a vtáhnout do celého děje. Také Jana Stryková, coby Sonmi-451 vypráví svůj příběh s nádechem radosti, ač je její postava odsouzena k popravě. Pokud má posluchač vnímat a zároveň spoléhat na svoji představivost, potřebuje zkušené průvodce a obávám se, že zde někteří svůj příběh bohužel neodvypráví tak, jak by si příběh o lidské snaze vymanit se, pochopit a prozřít, zasloužil. Detaily, které jsou tak důležité, zanikají.

Berte však můj názor subjektivně. Věřím, že jsou posluchači, kteří budou z této nahrávky nadšeni, jak jsem měla možnost vypozorovat z jiných recenzí.

http://www.audioteka.cz